Začínala jsem proti Kadeřábkovi a Skalákovi

Doufá, že se s ženskou reprezentací někdy podívá na významný turnaj. Ani současnost však útočnici Lucii Voňkovou mrzet nemusí, vždyť hraje bundesligu za Jenu, před plnými tribunami. A zažila i angažmá ve Spartě a Slavii. Dost zážitků pro holku, kterou v pěti letech přivedl táta v Teplicích na společný trénink s chlapci. „Vyrůstala jsem s mladým Pavlem Verbířem a hrála proti klukům jako Kadeřábek, Skalák, Petrák a další v tomto silném ročníku 92,“ vzpomíná Voňková.

Lucko, jak vypadaly vaše fotbalové začátky?

K fotbalu mě přivedl můj taťka, kdy mě už jako malou brával na Teplice, na Stínadla. Když si šel kopnout s partou chlapů, tak i tam mě bral s sebou. Dal mi míč a já jsem si kopala na bránu. V pěti letech mě přivedl do Teplic ke klukům, kde jsem vyrůstala v mladým Pavlem Verbířem a hrála proti klukům jako Kadeřábek, Skalák, Petrák a další v tomto silném ročníku 92.

Dařilo se vám prosazovat se i gólově mezi chlapci?

Můj první gól, který mi zůstal v paměti, byl na prestižním turnaji a ve finále jsme zvítězili 1:0 díky mému gólu. Dostala jsem míč do ulice, běžela jsem sama na gólmana, položila jsem si jej a pak už jen vstřelila míč do prázdné branky.

Radost byla jistě veliká…

Hrozně moc jsme se radovali, protože nám trenéři slíbili, že když vyhrajeme, tak půjdeme na tobogány do aquaparku. Byli jsme více nadšení, že tam půjdeme, než z toho vítězství ve finále.

Jaký byl později přechod do čistě dívčího týmu?

 

Od kluků se mi vůbec nechtělo, byla jsem s nimi spokojená a vyrůstala s nimi od pěti let. Když mi ve dvanácti letech přišla nabídka z ženského klubu Teplic, které v tu dobu hráli první ligu, tak mě požádali, abych si šla s nimi zahrát přátelák proti klukům. Prohráli jsme asi 10:1 a útěchou pro mě byla vstřelená branka z penalty. Po zápase jsem utíkala za tátou, že za ženy hrát nechci. (smích) Od čtrnácti let už jsem ale do ženského klubu musela. 

Jaká cesta vedla až do ligy?

Ve čtrnácti jsem přestoupila do Slavie Praha a později do Sparty. Za Spartu si vybavuji gól, když jsem z půlky hřiště vystřelila a proti Slavii překonala brankářku. Moc jsem tento gól neslavila, protože jsem ve Slavii působila šest let.

To muselo být těžké změnit působiště mezi takovými rivaly…

Samozřejmě. V Česku jsou na vyšší úrovni jen dva kluby, Sparta a Slavie. Po šesti letech ve Slavii jsem cítila, že potřebuji změnu a novou motivaci. Jediná možnost byla právě Sparta. Přestoupila jsem ke konkurenci, ale myslím, že jsem udělala dobře. Ze Sparty si mě vyhlédlo několik zahraničních klubů a tam pokračovaly moje další kroky.

Ve Spartě jste zažila mnoho úspěchů, snila jste jako malá o titulech a Lize mistryň?

Pro mě to bylo něco nového. Za šest let ve Slavii jsem žádný titul nevyhrála, vždy jsme byly druhé. V tu dobu měla Sparta velice kvalitní tým a nešlo je snad porazit. Hráčky jako Kačka Došková, Eva Šmeralová, Lucka Heroldová byly opravdu kvalitní. My jsme na ně nestačily. Přestoupila jsem do Sparty a dokonce jsme získali double. To byl pro mě velký úspěch, čehož si moc vážím.

Jak se zrodil přesun do zahraničí?

Bylo to po halovém turnaji, kde jsem vyhrála nejlepší střelkyni. Tam mě osobně kontaktovaly některé týmy. Moc jsem neváhala a přestoupila do Německa.

Čekala jste dlouho na první zahraniční gól?

Docela dlouho. Myslela jsem si asi, že to půjde jednoduše jako v Česku, ale byl to skok. Hra byla rychlejší, tvrdší a zápasy vyrovnané. Můj první gól jsem dala asi až po půlce sezóny. Gól nebyl zrovna do hitparády, padl po rohu a já doklepávala míč do prázdné branky. Byla to úleva a já doufala, že tím se vše prolomí a že začnu zase střílet branky, tak jak se mi to dařilo v Česku. Po třech zápasech jsem se ale zranila. Ten gól byl, ale důležitý i pro tým. Nebyly jsme na tom v tabulce nejlépe a potřebovaly jsme body. Díky tomu gólu se vyhrálo a nesestoupilo se.

Jak dále pokračovala vaše zahraniční kariéra?

Byla jsem v Duisburgu, kde k nám přišla nová trenérka Inka Grings, která má do teď nejvíce vstřelených gólů v Německu a byla to nejlepší útočnice. Já si jí vážila a moc k ní vzhlížela. Radila mi jak se lépe pohybovat a moc mi to dalo. Lépe jsem se naučila řeč, zapadla do týmu a díky tomu se dařilo dávat více gólů.

Jaký je ženský fotbal v Německu?

V Německu jsou na ženském fotbale plné tribuny, na což jsem si musela zvyknout. Je to hezký pocit, když skandují vaše jméno. Hned se hraje lépe.

Slavíte o to více své góly?

V klubu mi nadávají, že góly neslavím. (smích) Já nevím, co v ten moment mám dělat. Jsem šťastná, že jsem ten gól vstřelila, ale nejsem ten typ, abych běžela k rohovému praporku a skákala jako Ronaldo. Větší radost mám snad, když se trefí někdo jiný. (smích)

Kdy jste poprvé nakoukla do reprezentačního týmu?

Prošla jsem reprezentací U17 a U19 a můj debut áčku byl v Polsku proti Polkám. První reprezentační gól si již nepamatuji, ale nejvíce mi utkvěl v paměti gól proti Gruzii. Vážím si všech gólů, ale ačkoliv jsem vysoká jako žirafa, tak hlavičkování není mou silnou disciplínou. A právě proti Gruzii se mi podařilo dát gól hlavou. To jsem se dokonce i radovala. (smích)

Jak obvykle vypadají vaše góly?

Mám takový čich na timing vypíchnout soupeřkám míč a jít sama na branku. Také mám tvrdou střelu, tak se i snažím střílet z dálky. Často také díky své rychlosti využívám míčů za obranu.

Máte soupeře, proti komu se ráda gólově vytáhnete?

Gólově vytáhnout se chci v každém zápase. Ať je to Sparta, Slavie či Bayern Mnichov nebo Wolfsburg. Každá branka, kterou vstřelím, mě těší.

Jaký je váš současný fotbalový sen?

Chtěla bych se dostat s reprezentací na nějaký šampionát. Aktuálně se to podařilo naší sedmnáctce a bylo by hezké na to navázat i v áčku.

Co pro vás znamená pojem gól?

Je mi jedno, kdo ten gól vstřelí, ale když vidím, že se síť rozvlní, tak pocit je k nezaplacení.

A fotbal?

 

Bez něj si nedokážu představit den. Fotbal je pro mě druhá rodina.

 

útočníce bundesligové Jeny

 

bývalá hráčka Sparty, Slavie a Duisburgu

 

česká fotbalová reprezentantka