První gól jsem dal Maierovi na sněhu

Zahrál si za reprezentaci a vyhrál titul s Libercem, kterému dal shodou okolností i první ligový gól. Tenkrát ještě Miroslav Holeňák, jenž v nejvyšší soutěži během kariéry nastoupil do 404 zápasů, oblékal zlínský dres. „Na sněhu jsme vyhráli v Liberci 2:1. V bráně byl Láďa Maier, tehdy reprezentant, proto si toho gólu moc vážím. Byl to takový šmudla, ale měl jsem z něj obrovskou radost.“

Míro, jak vypadaly vaše fotbalové začátky?

S fotbalem jsem začínal v rodném Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Chodil jsem do první nebo druhé třídy. K fotbalu mě přivedli rodiče. Konkrétně na první trénink na škvárovém hřišti v Prštném mě přivedl táta. Už od začátku jsem se stavěl do role útočníka, přesněji na pozici středního útočníka.

Pamatujete si nějaký gól z vašich začátků?

První gól jsem dal asi na tréninku a poté v nějakých soutěžních zápasech v přípravce nebo žácích. Konkrétně si však žádný nevybavím. Je ale pravda, že jsem jich ze své pozice středního útočníka vstřelil poměrně hodně.

Čím byla způsobena změna vaší pozice z útočníka na obránce?

Změnilo se to možná i systémem hry. Dříve se hrálo na více útočníků a počet se postupně snižoval. Hrávalo se třeba i na pět útočníků, ale tu dobu si nepamatuji. My jsme hráli na tři útočníky – pravé křídlo, středního útočníka a levé křídlo. Jak jsem říkal, začínal jsem na středním útočníkovi. Postupně se to tedy snižovalo, hrálo se na dva a posléze i na jednoho útočníka. To je možná jeden z důvodů. Další důvod byl ten, že ve starších kategoriích, ze které jsem nastupoval, hráli už zkušenější starší útočníci. Pokud jsem chtěl hrát, musel jsem se posunout do zálohy. Trenéři Večeřa a Škorpil mě v Drnovicích a následně i v Liberci zkusili v obraně, kde jsem nakonec zůstal.

Jakou jste měl cestu do ligového fotbalu?

Moje cesta začala ve Zlíně. Když jsem byl žáček a dorostenec, moc jsem toužil jednou hrát za A – tým. Ten hrál tehdy druhou ligu. Kladl jsem si postupné cíle. Dostal jsem se do áčka Zlína v době, kdy se postupovalo do první ligy. V první lize jsem se tedy ocitl jako velmi mladý. Tam jsem působil tři roky a potom jsem odešel do Drnovic, kde jsem hrál čtyři a půl roku. Na ta léta velmi rád vzpomínám. Potom jsem se přestěhoval do Liberce, kde jsem působil asi tři a půl roku. Následně jsem směřoval na dvouleté angažmá do Slavie, poté do rakouského Mattersburgu, kde jsem strávil pouze jeden rok, a z Rakouska jsem se vrátil zpět do Liberce, kde jsem zůstal i po skončení hráčské kariéry.

Jak vzpomínáte na váš první ligový zápas?

Na první ligový zápas vzpomínám moc rád, protože se uskutečnil shodou okolností právě v Liberci. Nedá se říct, že by to byl úplně zápas, protože jsem odehrál asi dvě nebo tři minuty, když mě trenér Uličný vypustil na hřiště. Vzpomínám na to ale opravdu rád, protože jsem si mohl po zápase říct, že jsem si tu první ligu konečně vyzkoušel, byť to byly jen tři minuty. Na takové chvíle se nedá zapomenout.

A vybavujete si váš první ligový gól?

Můj první ligový gól si samozřejmě také vybavuji. Opět je spjat s libereckým stadionem, protože padl právě na něm. Myslím, že jsme tehdy porazili Liberec 1:2. V bráně byl tehdy Láďa Maier. Proto si té branky moc vážím, protože on byl v té době reprezentačním brankářem. Dodnes je vynikajícím gólmanem. Mohu to potvrdit, protože jsme byli nedávno hrát se starou gardou a chytal výborně. Takže jsem rád, že jsem první ligový gól vstřelil zrovna jemu.

Dokázal byste popsat, jak ten gól vypadal?

Vím, že to bylo na sněhu. Někdo tam podklouzl, míč se dostal ke mně a levou nohou jsem gólmana prostřelil. Myslím, že jsem to tam ve skluzu na poslední chvíli levou nohou prokopnul. Nebyl to moc pohledný gól, ale měl jsem z něho samozřejmě obrovskou radost.

Také jste nastoupil ke třem zápasům v reprezentačním dresu. Co to pro vás znamenalo?

Něco mimořádného. Vždycky jsem si to přál a jsem rád, že se mi přání splnilo a mohl jsem si za národní tým zahrát. Sice jsem v reprezentaci nic nedokázal, ale pro mě to bylo důležité. V té době byl národní tým nabitý hráči jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Tomáš Rosický nebo Petr Čech. Obrovská jména a konkurence. V obraně hráli Ujfaluši, Jankulovski, Grygera. Takže jsem byl moc rád, že jsem si v takové společnosti mohl zahrát. Moc si toho vážím a moc to pro mě znamenalo.

Vy jste si ale zahrál kromě A – týmu také za jednadvacítku. Tam se vám podařilo několik branek vstřelit. Vybavíte si nějakou?

Už jenom velmi málo. Není to proto, že bych jich dal moc, protože jsem jich mnoho nedal. Možná by někdo mohl říct, že bych si je měl pamatovat všechny, když jich bylo tak málo. Ale opravdu si už moc nevzpomínám. I když jeden si vybavuji. Hráli jsme v Přerově proti Slovensku a v tom zápase se mi povedlo vstřelit hezký gól. Na půlce jsem si vzal míč, utekl jsem a povedlo se mi uklidit míč do brány. Vyhráli jsme asi 3:1. Tehdy jsem hrál se staršími spoluhráči. Vím, že tam byli Slončík, Čížek, Novotný nebo Galásek. To bylo pěkné.  

Který gól byl nejkrásnějším nebo nejdůležitějším?

Říká se, že nejdůležitější gól je vítězný. Jestliže jsem někdy dal vítězné góly, což si myslím, že asi ano, byly to ty nejdůležitější. Za Drnovice jsem dal pěkné góly. Jeden padl v Drnovicích proti Spartě, kdy mi přihrával Ruda Otepka. Podařilo se mi trefit míč skoro do šibenice po střele za vápnem. Takových branek jsem moc nedal, většinou jsem dával branky z prostoru uprostřed pokutového území. Potom jsem dal dva góly po individuální akci. Proti Jablonci jsem dal branku nebožtíkovi Zdenku Jánošovi, když jsem prošel celé hřiště a skóroval. A individuální akce se mi povedla i na Synotu, kde se hrálo ještě na starém hřišti na Širůchu. Také se mi tam podařilo projet s míčem přes půl hřiště a dát branku. Pamatuji si, že za mnou přišel trenér Škorpil, poplácal mě po ramenou a řekl: „Hele tak buď v klidu, takovej gól už nikdy nedáš.“ Já jsem si vnitřně říkal, že ho převezu, že takových gólů ještě dám dost a že mu ukážu. Ale bohužel měl jako vždy pravdu trenér.

Jakého úspěchu si ve vaší kariéře nejvíce vážíte?

Jak jsem již říkal, velkým úspěchem bylo zahrát si v dresu národního týmu po boku velkých fotbalistů, jakými byli Koller, Nedvěd, Poborský a spol. To pro mě mnoho znamenalo a byl to asi ten největší úspěch. Samozřejmě mě trochu mrzí, že jsem toho nedokázal víc, ale i tak jsem moc rád.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?

Vzhledem k tomu, že jsem byl odmalička zvyklý dávat dost branek, protože jsem hrál v útoku, znamenalo to pro mě moc. Vždy jsem chtěl dávat góly. V lize už jsem jich moc nevstřelil, myslím, že to bylo něco kolem dvaceti branek. Záviděl jsem střelcům, jako byli Papén (Petr Papoušek) nebo Honza Nezmar, kteří stříleli jeden gól za druhým. Jak zpívá pan Šíp, gól je úžasná věc.

Co pro vás znamená fotbal?

Vždycky říkám, že fotbal není všechno. V životě jsou daleko důležitější věci – rodina, zdraví, atd. Fotbal u mě není úplně na prvním místě, ale znamená pro mě opravdu hodně. Od mých sedmnácti let se fotbalem živím, za mnohé mu proto i vděčím. 

 

bývalý obránce a záložník Zlína, Drnovic, Liberce, Slavie a Mattersburgu

 

vítěz ligy s Libercem

 

404 ligových zápasů, 21 gólů

 

3 reprezentační starty