Dát dva góly mistrům světa byl zážitek

Dosáhl jsem toho, co jsem si jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel. Tak vzpomíná na aktivní kariéru Petr Rada, bývalý skvělý obránce Dukly, bývalý trenér reprezentace a současný fotbalové Příbrami. Vrchol prožil na Strahově proti mistrům světa z Itálie v kvalifikaci EURO 1984. Dal oba góly vítězů. „Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou.“

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem na okraji Prahy na Libuši, kde jsem se narodil a vyrůstal. Začal jsem zde hrát za žáky. K fotbalu mě přivedl otec, který na Libuši v minulosti na amatérské úrovni trénoval. I když aktivně fotbal moc nehrál, velmi se o něj zajímal. Tam tedy začala moje fotbalová kariéra. V dorosteneckém věku si mě vyhlédli skauti Dukly a já jsem se přesunul na Julisku.  

Do jakých pozic vás ve vašich začátcích trenéři stavěli?

Od začátku jsem hrál buď levého obránce, nebo záložníka. Na jiných pozicích jsem příliš nenastupoval. Až v pozdějším věku, když jsem hrál v zahraničí, jsem nastupoval i na pozici stopera. Ale během své ligové kariéry jsem hrál v podstatě pouze levého obránce.

Když se ještě vrátíme do mládežnických let, vzpomenete si na své první góly v této kategorii?

Pamatuji si na první góly na Libuši. Dříve nebyly přípravky, ale rovnou žákovské mužstvo, ve kterém byl věkový rozdíl tři až čtyři roky. Na to, že jsem byl poměrně subtilní, měl jsem výhodu tvrdé střely. Nějaké branky jsem proto dal z trestných kopů a dařily se mi i střely z dálky. Ale jako obránce jsem těch gólů mnoho nedával.

Vzpomenete si na váš první ligový zápas?

Můj první ligový zápas se odehrál v roce 1979, když jsme hráli s Duklou v Plzni. Vyhráli jsme tam 4:3. Poprvé jsem dostal důvěru od trenéra Vejvody. Bylo to trochu zaviněné zraněním Honzy Fialy. Odehrál jsem svých prvních devadesát ligových minut a vyhráli jsme. Myslím, že jsem měl zrovna v tomto zápase zlomený nos, přesto na to rád vzpomínám.

A vybavíte si váš první ligový gól?

První ligová branka padla na Julisce v roce 1980 proti Spartě. Už si nepamatuji, ve kterém kole to bylo, ale vím, že padla z trestného kopu. Na každý ligový gól vzpomínám velice rád, protože jich jako obránce mnoho nevstřelíte.

Působil jste i v zahraničí, kde jste nějaké branky také nastřílel. Utkvěl vám v paměti gól z vašeho zahraničního angažmá?

Hrál jsem v Německu, kde jsem působil v prvních třech ligách. V roce 1989 jsem přestoupil do Düsseldorfu a následně jsme postoupili do první ligy. Největším zážitkem pro mě v Bundeslize bylo, když jsme vyhráli doma nad VfB Stuttgart 2:0 a já jsem vstřelil obě branky.

Byl jste také několikanásobným reprezentantem. Jaký to byl pro vás pocit, nastoupit v dresu se lvem na prsou?

Myslím si, že by pro každého hráče v mládežnických kategoriích mělo být cílem reprezentovat svoji zemi. To by měla být ta nejvyšší meta. Jaké kdo má kopačky, jaký kdo má krém nebo telefon, to by mělo být až druhořadé. Největší touhou by mělo být reprezentovat, což se dá vypracovat jenom pílí. Někdo má talentu víc, někdo méně, všichni ale mají stejnou šanci. Ten, kdo má talentu méně, by do toho měl dát víc srdíčka a snahy. Pro každého fotbalistu by měla být reprezentace určitou metou. 

Vstřelil jste i dva reprezentační góly. Můžete je popsat?

Padly v kvalifikačním zápase na mistrovství Evropy proti Itálii, bývalým mistrům světa, na Strahově v roce 1983. Museli jsme doma vyhrát. Vyhráli jsme 2:0, druhá branka nám zajišťovala šanci na postup. V tom zápase jsem vstřelil obě. První padla z penalty a druhá z trestného kopu. Byl to asi můj největší zážitek. Bylo to za doby těžkého komunismu a musím říct, že atmosféra na stadionu na Strahově, kde bylo třicet tisíc diváků, byla vynikající a rád na to vzpomínám. Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou. Dosáhl jsem toho, co jsem ji jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel.

Dá se říct, že byly reprezentační góly těmi nejdůležitějšími v kariéře, nebo jste vstřelil ještě nějaký důležitější?

Samozřejmě byly velmi důležité, ale myslím, že jsem vstřelil branku i v zápase Poháru vítězů pohárů, když jsme doma vyhráli nad Celticem Glasgow. Když jsme v Německu postupovali do první ligy, hráli jsme jedno klíčové utkání, které bylo potřeba zvládnout. Vyhráli jsme 3:0 a já jsem dal jednu branku. Byly to momenty, kdy se o něco jednalo a přineslo to úspěch. Takže i z tohoto pohledu jsem spokojený.

Jakého úspěchu si ve své fotbalové kariéře nejvíce ceníte?

Úspěch bylo, že jsem se dostal do reprezentace. To by mělo být prvořadé. Za další úspěch považuji, že jsem mohl nastupovat za Duklu, protože jsem se sešel s hráči, kteří byli pojmy pro československý fotbal, ať to byl Nehoda, Macela, Rott, Štambacher, Gajdůšek nebo Fiala. Dále také Láďa Vízek nebo Standa Pelc. Nechci na nikoho zapomenout. Jsem rád, že jsem s nimi mohl nastupovat a hrát v Dukle. Vyhráli jsme titul, pohár, dostali jsme se do semifinále PVP. Jsem spokojený se svojí kariérou a nemusím se za ní stydět.

Jak se u vás zrodil přerod z hráče v trenéra?

Končil jsem kariéru v Německu, kam jsem se dostal až po třicítce, protože dřív to nebylo možné. Měl jsem tam trenéra, který mě upoutal. Viděl jsem v něm určitý vzor, v jeho tréninkových metodách a přístupu k hráčům. Tam už jsem se pomalu rozhodoval, že chci u fotbalu zůstat jako trenér. To se mi podařilo. Musel jsem vystudovat trenérskou licenci. Pak už je to o tom, zda se prosadíte, nebo nikoliv. Měl jsem to štěstí, že jsem hrál pod spoustou výborných trenérů. Od každého jsem si něco vzal, ať to byli Vejvoda, Novák nebo Lopata, v cizině trenér Ristić a v reprezentaci trenéři Vengloš, Masopust a Havránek. To jsou trenéři, kteří něco znamenali. Dal jsem se také na trenérskou kariéru a nelituju toho.

Prožíval jste jako trenér góly jinak, než jako hráč?

Jako hráč jsem je prožíval mnohem emotivněji. Jsem emotivní člověk. Z každého gólu jsem měl ohromnou radost. Jako trenér góly také prožíváte a máte z nich radost, ale už jste na druhé straně.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyvrcholení snažení, ale nejen pro hráče. Pomůžete týmu k vítězství a podílíte se na tom. Když tleskají ochozy, dává vám to potřebnou motivaci pro další práci. Ať jsem vstřelil branku já, nebo nějaký spoluhráč, měl jsem stejnou radost. 

A co pro vás znamená fotbal?

 

Fotbal pro mě znamená celý život. V podstatě celý život jsem prožil na hřišti. Dlouhou dobu na trávníku a potom na lavičce. Celkově jsem se svým fotbalovým životem spokojený. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl a přeji dalším trenérům a hlavně mladým hráčům, aby měli stejnou touhu, jako jsem měl já. 

 

někdejší obránce Dukly, s kterou získal v roce 1982 titul

 

jako trenér mimo jiné vedl Slavii, Teplice nebo Jablonec

 

v letech 2008 až 2009 koučoval českou reprezentaci