Když vstřelíme gól, mívám obrovskou radost

Proslavil se jako trenér Zenitu Petrohrad, nyní velí ostravskému Baníku na cestě za návratem do první ligy. Vlastimil Petržela ovšem býval i skvělým útočníkem, který si zahrál i na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. „Dostat se tam, to bylo něco. Dal jsem i regulérní gól proti Kuvajtu, ale rozhodčí to posoudili jako faul nebo ofsajd. Nevím, ale Kuvajťan mě při tom kopl do hlavy,“ říká Petržela k neslavné remíze 1:1.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem s fotbalem ve své rodné vesnici, v Kralicích na Hané. Prakticky do 15 let jsem hrál tam. Pamatuji si i první gól ­ - hráli jsme v Prostějově na Železárnách. Byl jsem, myslím, na pravém křídle a za stavu 17:0 jsem dal svůj první gól. Nakonec to skončilo asi 19:1.

Pamatujete si, jak jste gól oslavil?

Byl jsem hrozně šťastný. Hráči si se mnou jen plácli, protože za takového stavu už to byla spíš jen pro mě osobně velká radost.

Dával jste v mládí hodně branek?

Branek jsem dával hodně. Když jsem se dostal ve čtrnácti letech do dorostu, vždycky jsem byl v týmu nejlepším střelcem. I v každém týmu potom dál.

Vybavíte si nějaký zápas, v němž jste dal větší počet gólů?

Ve třetí lize jsme hráli doma s Duklou Pardubice nebo Hradcem Králové, to už si nevybavuji. V tomto utkání jsem dal pět gólů.

Pamatujete si na první ligovou branku?

Můj první ligový gól jsem dal za Cheb proti Trnavě. Dostal jsem balon do strany, brankář proti mně vyběhl a já jsem ho přehodil.

Vzpomínáte si na nějaké důležité či efektní trefy?

Vždycky jsem měl největší radost z gólu, který jsem dal v derby. Jednou jsem šel dokonce od půlky sám na brankáře v poslední minutě za stavu 3:3 a nedal jsem to. Na Spartě jsme mohli vyhrát 4:3.

Vstřelil jste branku za reprezentaci?

V oficiálním utkání ne. S Kuvajtem jsem dal regulérní gól, ale rozhodčí to posoudili jako faul nebo ofsajd. Nevím, ale Kuvajťan mě při tom kopl do hlavy. Góly jsem dával v přípravných zápasech před mistrovstvím světa.

Jaký byl pocit reprezentovat svoji zemi?

Dostat se na mistrovství světa, to bylo něco. Celý rok se o tom mluvilo, závodili jsme mezi sebou. Byl tady Václav Daněk, výborný střelec z Ostravy, Zdeněk Nehoda, další prověřený střelec a já byl někde na třetím až čtvrtém místě za nimi. Byl jsem typický hrotový útočník, nemohl jsem hrát křídlo. A v reprezentaci mě vždycky postavili někam na stranu. Zdeňka Nehodu by nevyměnili, ani kdyby se nepotkal s balonem.

Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc ceníte?

Nejvíce si cením působení v Zenitu Petrohrad. Mužstvo jsem přebral v momentě, když nevyhrálo polovinu sezony ani jeden zápas a zachránilo se na poslední chvíli. Přirovnal bych tehdejší tým k Příbrami či Českým Budějovicím, jako mužstvo, které padá, postupuje, padá a zase postupuje. Byla tam spousta starých hráčů. Nakonec jsem tam udělal spoustu věcí a změn. Vyhodil jsem kapitána a šest nejzkušenějších hráčů. Přivedl jsem si šest juniorů a s prezidentem to tenkrát málem švihlo. Shodou okolností to byl pan Mutko, který potom žádal moje odvolání. Představenstvo mě podrželo ­ - pozvali si mě tam proto, abych pracoval s mladými. V Česku jsem byl úspěšný s neznámými hráči a pak mě chtěli vyhodit, že jsem odstavil šest až sedm starých hráčů. Nakonec odešel pan Mutko. Mužstvo, které jsme postavili z mladých, to dotáhlo na druhé místo a neprohrálo asi sedmnáct zápasů. Kdybychom v předposledním kole neremizovali v Rostově, kde jsme měli na jasnou výhru, měli bychom titul. Během tohoto utkání přišla průtrž mračen a brankář udělal velkou chybu. Rozeběhl se, chtěl odkopnout balon po malé domů, ale minul ho, sedl na zadek a jel ve vodě až k půlce. Útočník soupeře to doklepl do prázdné brány.

Jak si své svěřence vybíráte?

Dokážu hráče dost rychle odhadnout a vycítit. Jestli umí kopat, to je málo. Zajímá mě i všechno ostatní - jakou má morálku, jak přistupuje k jiným věcem nejen na hřišti. Musí to být komplex věcí, které se sejdou dohromady a pak je z něj výborný hráč. Pamatuji si, že na mistrovství Evropy v Anglii bylo třináct hráčů v osmnáctičlenné nominaci, které jsem jako první pustil na hřiště. Bergera, Bejbla, Suchopárka a řadu dalších.

Jak došlo k přerodu z hráče v trenéra?

Utrpěl jsem vážné zranění Achillovy šlachy. Přetrhla se mi v domácím utkání s Vítkovicemi. Operovali mě v nemocnici na Vinohradech a dostal jsem sádru. Tenkrát zrovna byla spartakiáda, kde Michal David zpíval nějakou písničku a holky na to cvičily. A já jsem dělal machra a chtěl jsem udělat stojku na berlích. Když jsem se vytáhl nahoru, ujelo mi to a spadl jsem. Rozlomil jsem sádru a achillovku si urval znovu. Potom mi to museli šroubovat dráty, které tam mám dodnes. Zkomplikoval jsem si tím život, dlouho jsem s tím marodil a profesor Čech mi řekl, že už bych měl fotbalu nechat. Nakonec jsem ho hrál do 48 let. V roce 1986 jsem nastoupil coby asistent trenéra Jareše do Slavie a během dvou měsíců jsem se stal hlavním trenérem. A trenérem jsem zůstal až doteď.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená hodně. Hlavně tedy ten vstřelený, protože ten znamená obrovskou radost. Naopak když ho obdržíme, stokrát si to pouštím, abych zjistil, kdo to zavinil.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je můj život. Dokázal jsem při něm i vystudovat vysokou školu, což tehdy nebylo tak jednoduché jako teď. 

 

Bývalý útočník a reprezentant. Nyní trenér.

 

Hrál za Brno, Cheb nebo Slavii

 

Trenérská kariéra především v českých klubech, púsobil ale i na Slovensku, v Rusku a v Ázerbájdžánu