Proti Kodani v Evropské lize jsem gólem rozhodl o postupu

Martin Pospíšil ve fotbale málokoho převyšoval vzrůstem, ale i se 178 centimetry to dotáhl až ke třem startům za reprezentaci a vítězství v Českém poháru. Jablonecký záložník rád vzpomíná na klíčový gól v Kodani v Evropské lize, ale vybavuje si i úplné začátky ve vesnici Bělkovice: „Přišel jsem na trénink a všichni byli asi o pět let starší a o metr větší. Jedna dávná trefa padla po rohovém kopu. Jak jsem byl malý, starší spoluhráč mě vzal v podpaží, vyhodil mě a já dal hlavičkou gól.“

Na kterém hřišti jste absolvoval svůj první fotbalový trénink a kdo vás na něj přivedl?

Na první fotbalový trénink jsem přišel u nás na vesnici v Bělkovicích, kam mě přivedl můj táta. Řekl bych, že to bylo asi už v mých čtyřech letech. Máme tam dodnes jedno travnaté a jedno škvárové hřiště. Pamatuji si, že jsem trénoval na tom škvárovém. Přišel jsem tam a všichni byli asi o pět let starší a o metr větší, takže jsem z toho měl respekt. Ale myslím, že jsem se docela rychle obouchal a kluci mě pak vzali mezi sebe, protože viděli, že mi to docela jde. Brali mě i ti starší. Od té doby jsem začal hrát fotbal pravidelně.

Na jakých pozicích jste nastupoval?

Zezačátku to byl asi útok, protože jsem byl suverénně nejmladší a nejmenší, takže mě vždycky poslali jen na pár minut do útoku, ať tam nic nepokazím. Když jsem potom hrál déle, odmala to byl post, co hraju teď, tedy střední záložník. Od žáků na vesnici tam hraju doteď.

Dařilo se vám v dětství střílet góly?

Dával jsem gólů docela dost. Na vesnicích je to hlavně o nich, a když pak větší kluby vidí, že někdo dává hodně gólů, pak si ho vytáhnou k sobě. Mně se to taky tak stalo, protože jsem dával hodně gólů u nás za Bělkovice a někdy v jedenácti dvanácti letech si mě vybrala Sigma Olomouc, kam jsem potom přestoupil.

Vzpomenete si na nějakou trefu z mládežnických kategorií?

Jednu si pamatuji doteď. Pamatuji si, že padla po rohovém kopu. Jak jsem byl malý, jeden starší spoluhráč mě vzal v podpaží a vyhodil mě a já jsem dal hlavičkou gól z rohu. Na to asi budu pamatovat vždycky.

Jak jste prožíval své první branky?

Byl jsem vždycky šťastný. Měli jsme s dědou takovou sázku, že vždycky, když jsem dal gól, dostával jsem nějaké peníze. Takže už odmala jsem si tím trošku vydělával. Z každého gólu jsem měl obrovskou radost, ať už to bylo na 10:0 nebo na 1:0. Oslava je to nejvíc, co fotbalistu těší.

Kudy vedla vaše cesta až na ligové trávníky?

Moje cesta začala ve čtyřech letech v Bělkovicích. Prošel jsem tam žákovskou kategorii, to ještě nebyla žádná přípravka. Začal jsem hrát za mladší žáky, kde jsem hrál do jedenácti let. Pak si mě vybrala Sigma Olomouc, kam jsem přestoupil do klubu i do školy, protože jsem musel z Bělkovic do Olomouce. Každý den jsem tam dojížděl. Od mladších žáků jsem prošel v Sigmě všechny kategorie. Potom jsem měl krátké působení v Plzni na půlročním hostování. Pak jsem se vrátil a před třemi lety jsem přestoupil do Jablonce, kde jsem dodnes.

Vybavíte si své první ligové utkání?

První ligové utkání jsem odehrál asi v osmnácti nebo devatenácti letech. Bylo to za trenéra Psotky v Olomouci. Hráli jsme v Českých Budějovicích a prohráli jsme. Můj výkon nebyl moc dobrý, takže jsem se potom bál, že už další šanci nedostanu, ale naštěstí přišla.

Vzpomenete si, komu jste vstřelil svou první ligovou branku?

Samozřejmě vzpomenu. Byly to dokonce dvě branky v Mladé Boleslavi, kde jsme vyhráli 3:2. Při prvním gólu jsem šel s Navrcem (Navrátilem) do brejku. Šli jsme dva na jednoho, on to zakončil, gólman to vyrážel a já už jen uklízel do poloprázdné brány. Další byl po nacvičeném signálu, který vymysleli ještě trenéři Mucha s Kotůlkem. Rozehráli jsme na vápno a já jsem to trefil, vyrovnával jsem na 2:2. Nakonec jsme 3:2 vyhráli, takže na ten zápas strašně rád vzpomínám.

Jak jste branky oslavil?

Při první to byla obrovská euforie, to si pamatuji. Bylo to na bránu, kde byl náš kotel, takže jsem běžel k našemu kotli a hrozně jsem si to užil.

Vzpomenete si na některé z dalších gólů za Sigmu?

Za Sigmu jsem jich dal jen pár, takže si pamatuji snad všechny. Pamatuji si, že asi nejhezčí jsem trefil do šibenice s Libercem brankáři Bičíkovi přes zeď. Pak si pamatuji ještě přestřelku s Příbramí, kdy jsem vyrovnával na 4:4 a to jsem trefil taky do šibenice. Tyto góly byly povedené, rád na ně vzpomínám.

V roce 2013 jste si v Plzni zahrál Champions League. Co pro vás znamenalo, zahrát si Ligu mistrů?

Já jsem si ji fakt jen vyzkoušel, bylo to pár minut. Ale i těch pár minut bylo k nezaplacení, protože je to úplně něco jiného, úplně jiná atmosféra, úplně jiný tlak. Chytil jsem to zrovna v době, kdy byli Plzni nalosováni super soupeři - hráli jsme na Bayernu, na Manchesteru City - a to jsou zápasy, na které člověk nezapomene do konce života. Pro mě asi zatím nejvíc bylo, že jsem hrál nějakých patnáct minut s Bayernem proti hvězdám, jako jsou Ribéry, Robben. V tu dobu mi bylo 22 let, takže jsem byl v sedmém nebi. Škoda, že toho pak nebylo víc a že jsem se v Plzni neudržel. Rozhodl jsem se jít, řekl bych, asi snazší cestou. Doufám, že si Ligu mistrů nebo poháry zahraju ještě někde jinde.

V roce 2014 jste přestoupil do Jablonce. Vybavíte si svou první branku v dresu Jablonce?

To bylo hned v prvním ligovém zápase. Hráli jsme doma s Brnem a já jsem dával na konci na 2:0. Tomáš Jun mi dal za obranu krásný balon a já běžel sám na gólmana. Hned jsem se před domácím publikem uvedl gólem, takže na to rád vzpomínám.

Na které další trefy v Jablonci rád vzpomínáte?

Na všechny. Dal jsem tady gólů docela dost, ale asi ta nejdůležitější byla v Evropské lize v Kodani, kde jsem dával na 3:1. Nakonec to byl rozhodující gól, který rozhodl o našem postupu přes Kodaň, což si myslím, že byl dobrý skalp. Po domácí prohře nám nikdo nevěřil, všichni nás odepsali a my to tam dokázali otočit a můj gól byl rozhodující. To byl asi můj nejdůležitější gól, minimálně v Jablonci stoprocentně.

Naskočil jste taky do několika reprezentačních utkání - jak v mládeži, tak i do třech zápasů za áčko. Co pro vás znamenalo reprezentovat Česko?

To je to nejvíc. Myslím si, že každý fotbalista, když reprezentuje, řekne to stejné. Je to nejvíc, čeho může fotbalista dosáhnout, je to ocenění za výkony v klubu. Když hráč září v klubu, pak dostane ocenění tak, že jede na repre. Škoda, že startů nemám víc, myslím si, že jich mohlo být víc, ale sešly se nějaké okolnosti a já doufám, že u těch třech startů určitě nezůstane a že přidám nějaké další. Byl bych rád i za nějaký reprezentační gól.

Jak vzpomínáte na své první utkání za národní tým?

Když se budeme bavit jen o áčku, byl to pro mě úplný sen. Byl jsem doma v Olomouci, de facto jsem hrál ani ne rok pravidelně ligu. Měl jsem ani ne dvacet startů a trenér Bílek mě pak nominoval do áčka. To mi bylo nějakých dvacet, dvacet jedna let. Poslal mě na nějakých deset minut doma v Olomouci, a když jsem nastupoval, tleskal mi celý vyprodaný stadion. Hned potom jsem se štípal, jestli je to vůbec pravda, protože první rok byl u mě docela hektický. Všechno šlo hrozně strmě nahoru, měl jsem první starty za jednadvacítku, pak hned za áčko. De facto rok předtím jsem ještě pravidelně nehrál ani druhou ligu a rok nato už jsem nastupoval za reprezentační áčko, takže to bylo něco neskutečného.

Kterého úspěchu si v kariéře nejvíc ceníte?

Největší se říká těžko. Jsou to starty za repre a v Lize mistrů. Kdo hraje fotbal a kouká na znělku Ligy mistrů v televizi nebo slyší českou hymnu, je to to nejvíc, čeho může český fotbalista dosáhnout. Mně už se obojí povedlo, ale jak říkám, bylo toho málo. Doufám, že na to navážu a bude toho ještě mnohem víc.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená největší euforii v zápase. Jako záložník mám rád, i když na něj nahraju, u mě by se to dalo popsat tak, že je to podobná radost. Ale přece jenom, když tu síť rozvlním, je to taková euforie, že to můžu oslavit s fanoušky. Je to to nejvíc, co může hráč v zápase udělat.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je celý můj život. Od čtyř let, kdy jsem vběhl na trávník, jsem věděl, že si půjdu za tím, abych se jím mohl živit, aby to byl můj koníček i moje práce. Všechno se u mě točí okolo fotbalu, a to i doma. Manželka na to někdy doplácí, ale dokud budu fotbal hrát, bude u mě vždycky na prvním místě, přes to nepojede vlak, jinak to nebude.

záložník Jablonce

 

vítěz Poháru FAČR 2011/2012 s Olomoucí

 

reprezentant ČR