Všichni mi připomínají, jak jsem představoval mužstvo královně Alžbětě

S Kaiserslauternem dvakrát vyhrál německou ligu, čehož si vzhledem k aktuální náročnosti bundesligy nesmírně váží. Z reprezentačních zážitků Miroslava Kadlece nejvíc těší finále EURO 1996 ve starém Wembley. „Byla to mimořádná událost, která se neopakuje každé čtyři roky,“ vzpomíná bývalý ligový obránce.

Jaké byly vaše fotbalové začátky? Kdy a kde jste začínal a kdo vás k fotbalu přivedl?

Začínal jsem v rodném Uherském Hradišti, mým prvním trenér a zároveň učitelem byl otec, který si se mnou kopal prakticky při každé příležitosti. Dodnes všichni v Hradišti vzpomínají na to, jak jsme si kopávali o přestávce třetiligových zápasů Slovácké Slavie Uherské Hradiště.

Hrál jste hned od mala v obraně, nebo jste začínal na jiných pozicích?

Byl to postupný vývoj. Od dětství jsem měl docela dobrou kopací techniku, takže jsem začínal v útoku. Tím, že jsem dokázal dokopnout hodně daleko, jsem se ale postupně posouval polem dozadu a skončil jsem na stoperovi. Jako ten s nejdelším odkopem jsem hrál toho posledního, jistotu. Už jsem tam zůstal.  

Utkvěly vám v paměti nějaké góly z mládežnických začátků?

Pamatuji si jeden zajímavý zápas. Bylo mi 14 nebo 15 let a můj otec tenkrát trénoval žáky. Zrovna měli důležitý zápas ve Velké nad Veličkou a bylo málo hráčů, tak mě otec přemluvil, abych šel hrát, i když jsem byl o rok starší. Vyhráli jsme 6:1 a já dával tři góly, takže si ten zápas pamatuji velice dobře.

Proběhla nějaká oslava?

Tenkrát se to moc neslavilo, takže to bylo spíš takové decentní.

Jak probíhala vaše cesta do první ligy?

Do devatenácti let jsem byl hráčem Slovácké Slavie Uherské Hradiště. Po našem vítězství v divizi v ročníku 1982/83 jsem dostal povolávací rozkaz do VTJ Tachov, ozvali se ale z Vítkovic, že by mě chtěli, protože se jim zranil stoper Moravčík. Zařídili, že jsem byl přijatý na Vysokou školu báňskou, povolávací rozkaz jsem vrátil a od 1. července 1983 jsem šel hrát do Vítkovic.

Jak vzpomínáte na svůj první ligový zápas?

Na ten nezapomenu do smrti. Hráli jsme s Vítkovicemi na Slavii a vyhráli tam 2:0, oba góly dával Standa Dostál, tenkrát nejlepší střelec naší U20 na MS v Mexiku. Bylo to velké překvapení, Slavia byla velkým favoritem a my jsme je přehráli. Pro mě to byl velký skok, z divize v Uherském Hradišti jsem se najednou posunul do ligy, takže pro mě napoprvé bylo všechno neskutečně rychlé. Ale zvládli jsme to a já si ten zápas budu pamatovat navždy.

Pamatujete si také na svůj první ligový gól?

Pokud si dobře pamatuji, mělo by to být někdy na jaře 1984 doma proti Žilině. Byla to nějaká střela zpoza šestnáctky.

Vybavíte si pocit, který jste po prvním gólu zažil?

Hlavně štěstí, ten zápas jsme vyhráli 1:0, takže jsem pomohl mužstvu. Člověk si taky uleví, že to má za sebou. Někteří hráči měli odehráno 100 nebo 200 zápasů a pořád na gól čekali.

Později jste působil i v dalších ligových týmech a v Německu. Utkvěly vám v paměti nějaké góly z těchto štací?

Pamatuji si hlavně na Kaiserslautern, kde se mně i týmu dařilo. Během těch osmi let, co jsem tam působil, jsme dvakrát vyhráli Bundesligu a jednou pohár, několikrát jsme byli i v Evropě. Tím, že jsem měl docela slušnou kopací techniku, tak jsem zahrával trestné i pokutové kopy a jednu sezonu jsem byl dokonce se šesti góly nejlepší střelec bundesligy z trestných kopů. Eikeho Immela, známého gólmana, který tenkrát chytal za Stuttgart, jsem měl, jak se říká, „natuty". Tomu jsem dal asi tři góly během dvou let. Když jsme pak zase hráli se Stuttgartem, už při nástupu mi říkal, ať se opovážím mu ho tam zase posadit.

Jste také několikanásobný reprezentant. Jaký to byl pocit, reprezentovat Československo, potažmo Českou republiku?

Ze začátku úplně neskutečný, protože jsem o tom celý život snil. Pro mě byl zázrak, že jsem se z divizního Hradiště dostal do ligy, takže když jsem po tři čtvrtě roce dostal první pozvánku do U21, byl pro mě dres s lvíčkem na prsou něco úplně mimořádného. Že to potom vyšlo i s áčkem, bylo splnění všech snů.

Vzpomínáte si na nějakou reprezentační branku?

Dal jsem myslím dvě, obě z trestňáku. První byla proti Bělorusku v Ostravě, druhá na Strahově proti Belgii.

Kterého z úspěchů ve vaší bohaté kariéře si nejvíce ceníte?

Všichni mi připomínají to, že jsem představoval ještě ve starém Wembley náš tým britské královně. Hrát ve finále byla mimořádná věc, která se nepovede každé čtyři roky, takže to beru jako svůj největší reprezentační úspěch. Nesmím zapomenout také na čtvrtfinále MS v Itálii, což byla také velká věc. Měli jsme výborné mužstvo, ale nikdo nám nevěřil, což byl ideální stav. Na klubové úrovni nesmím zapomenout na dva tituly s Kaiserslauternem. Když člověk teď vidí, jak těžké je bundesligu vyhrát, a nám, malému městu, se to povedlo dvakrát, je to neskutečné.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená koření fotbalu, bez kterého by lidi na fotbal nechodili. Dneska už jsem v takové pozici, že se jdu podívat na dobrý fotbal a nejsem vyhraněný fanoušek nikoho –samozřejmě kromě Slovácka, kde bydlím – a vždycky jsem rád, když góly padají. Radši ať zápas skončí 3:3 nebo 3:2, než aby to bylo 0:0 nebo 1:0.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamenal úplně všechno, i když jsem tomu během mládí moc nevěřil. Otec mně pořád připomínal, ať u fotbalu zůstanu, a měl velkou pravdu. Teď i do budoucna je fotbal také obživa mojí rodiny, takže si bez něj život nedokážu představit.

Radíte synovi v jeho fotbalové kariéře?

Dříve jsem radil, teď už je to čím dál tím těžší, protože Michal už má nějaký věk, rady už moc nepotřebuje. Dřív jsem kolikrát váhal, jestli mu mám, nebo nemám něco říct, abych ho zbytečně nedostával pod tlak. Většinou jsem to ale nevydržel a něco řekl po každém zápase.