Za jediný gól ve Sportingu jsem dostal DVD přehrávač

Bývalý středopolař Pavel Horváth měl patent na vydařené trefy. V barvách Slavie ukázkově přehodil gólmana Steauy Bukurešť, totéž se mu podařilo i ve Sportingu Lisabon a vychutnal si i brankáře Lovásika z Olomouce, jehož prostřelil z půlky. Jen ocenění za góly se měnila. „Za první branku v lize jsem dostal pohlavek, za lob v Lisabonu DVD přehrávač,“ vzpomíná Horváth.

Na jaké hřiště jste přišel na svůj úplně první fotbalový trénink, kdy to bylo a kdo vás na něj přivedl?

Kdo mě přivedl, si úplně nepamatuji, buď to byl táta, nebo děda. Hřiště bylo určitě TJ Břevnov v Praze u Strahova. Byla tam škvára, kterou si moje kolena pořád pamatují moc dobře.

Do jakých pozic vás trenéři v začátcích stavěli?

Ač to v tuhle chvíli vypadá jako sci-fi, začínal jsem jako levé křídlo. Byl jsem hodně rychlý a hodně hbitý.

Dařilo se vám překonávat gólmany?

Podle toho, co si o svých začátcích pamatuji z tátovy knížky, tak pravděpodobně ano. Je tam dost záznamů o mých gólech, a díky jednomu z nich jsem jako malý přestoupil do Sparty, když jsem dal jediný gól Břevnova proti Spartě. Pan trenér Toufar mě na základě toho vzal.

Vzpomenete si na některou z dalších branek, které jste v dětství vstřelil?

Jedna z těch mých prvních byla ta zmiňovaná za Břevnov, další pak byla za žáčky Sparty proti Bohnicím, za které tehdy chytal Michal Špit.

Jak jste vůbec prožíval své první branky? Co pro vás znamenaly?

Asi jsem jich dával hodně, protože si nepamatuji žádnou výraznou euforii. Tenkrát jsem v sobě asi měl tu normální dětskou radost, nebyly to žádné svlíkačky dresů ani velké oslavy. Chvilka radosti a pak hned sebrat balon a dát ještě co nejvíc gólů.

Kudy vedla vaše cesta až na ligové trávníky?

Začínal jsem v Břevnově, potom jsem přestoupil do Sparty, odkud jsem šel na hostování do Jablonce. Tam jsem si připsal druhý ligový start. Ten první jsem sice měl ve Spartě, ale tu opravdovou kariéru jsem nastartoval až v Jablonci.   

Vybavíte si svůj první ligový gól?

Vybavím si ho úplně přesně. Bylo to proti Baníku Ostrava za Jablonec. Šel jsem na hřiště kolem 60. minuty, chvilku potom byl volný přímý kop a já z něj dal svůj první ligový gól.

Pamatujete si, jak jste ho oslavil?

Oslavil jsem to krátce. Tenkrát tam byl matador Roman Sokol, kterému bylo 38 let, ten mi dal pohlavek a běželi jsme na půlku, protože jsme po prvním poločase prohrávali 0:3. Potřebovali jsme rychle vyrovnat a tohle byl gól na 1:3.

Vzpomenete si na nějakou z dalších branek v Jablonci?

Hned potom jsme hráli doma s Drnovicemi a mně se povedlo dát druhý gól. V tu chvíli jsem možná vedl ligovou tabulku střelců. Tenhle vstup do ligy se mi povedl nevídaně, bylo mi nějakých 19 let a ve dvou zápasech jsem dal dva góly. Tím jsem myslím hodně nastartoval svoji kariéru.

V roce 1996 jste přestoupil do Slavie. Vybavíte si první branku v sešívaném dresu?

Na první branku za Slavii si nevzpomenu. Vybavuji si ale třeba gól proti Steaue Bukurešť v Poháru UEFA na Strahově, kdy jsem přehodil brankáře a šlo to od břevna dolů.

Váš první gól za Slavii by měl být ze srpna 1996 proti Dynamu České Budějovice z penalty. 

Jo, už si vzpomínám, k tomu dokonce můžu říct i historku. V tu chvíli jsem byl po přestupu do Slavie jeden z nejdražších hráčů ligy a pamatuji si, že Luboš Kubík tenkrát nedal kolo předtím na Viktorce Žižkov penaltu. Proti Budějovicím byla písknutá další, tak jsem v uvozovkách dostal herdu do zad: „Tak jdi mladej". Postavil jsem si to a slyšel jsem na té staré slávistické tribuně podupávání těch dědečků. Říkal jsem si, že když to nedám, tak je po mně. Naštěstí jsem proměnil.  

Ze Slavie jste přestoupil do Portugalska, do Sportingu Lisabon. Jaké máte na toto angažmá vzpomínky?

Portugalsko bylo skvělé, jak co se týče země, tak i fotbalově, protože jsem byl v místním velkoklubu. Tam jsem dal jenom jeden soutěžní gól, ale stál za to, dostal jsem za něj i nějakou cenu, DVD přehrávač tuším. Z půlky půlky se mi povedlo přehodit brankáře, na ten gól si pamatuji dobře.

Ze Sportingu jste zamířil na krátkou štaci do Galatasaraye. Jak na Turecko vzpomínáte?

Spousta kluků tam určitě zažila příjemné časy, já bohužel patřím mezi ty, kterým se to tam nepovedlo. Nevzpomínám na to moc rád.

Poté následoval návrat do české ligy, konkrétně do Teplic. Vybavíte si první branku v tomto dresu?

Taky z penalty asi? (smích) To už si nevzpomenu.

Měla by být v zápase opět proti Baníku, v březnu 2002. Vyhráli jste 4:0.

Tak to bylo doma asi, ale upřímně si tu branku nepamatuji. Z ostatních gólů si určitě pamatuji penaltu proti Feyenoordu Rotterdam a i nějaké góly z českého poháru. Když jsme ho v roce 2003 vyhráli, dával jsem v semifinále, myslím, proti Budějovicím gól.

Poté ve vaší kariéře následovala poměrně exotická destinace, Japonsko.

První gól tam byl fantastický. Přišel jsem z Teplic, kde nám fanoušci nefandili tolik, jak jsem byl zvyklý, a na náš první domácí zápas přišlo 24 000 lidí. Mně se podařilo dát gól na 1:0, celkem hezký, od tyče. Vím, že jsem tenkrát slavil předstíráním hry na kytaru a místní děti si to oblíbily, takže jsem se stal populární nejen tím gólem, ale i oslavou.

Z Japonska vedly vaše kroky na Spartu. Jaká byla první branka v rudém dresu?

Bylo to v derby, mně se v nich docela dařilo dávat góly, za Spartu i za Slavii. Ta atmosféra je výjimečná, je to sledovaný zápas, tuhle branku si navíc pamatuji i proto, že byla vítězná. 

Utkvěly vám v paměti i další branky za Spartu?

Pamatuji si gól v Olomouci, těsně před titulem, takže kolo nebo dvě před koncem. Za stavu 1:0 jsem přehodil Lovásika z půlky hřiště na 2:0. V posledním kole jsme pak doma hráli s Mostem a slavili double.

Následovalo veleúspěšné angažmá v Plzni. Vzpomenete si na první gól?

Bylo to myslím ještě na starém stadionu ve Štruncových sadech, proti Viktorce Žižkov. Zase z penalty, myslím na 1:0. Vyhráli jsme 3:2, ale sezona celkově ještě nedopadla tak, jak jsme si všichni představovali. Pak přišel trenér Vrba a začalo se to zvedat.

Branek v Plzni jste dal poměrně hodně. Která z nich nejvíce utkvěla v paměti?

Gólů jsem dal myslím dost na to, že jsem byl záložník. Pro mě byl historický hattrick proti Nomme Kalju, můj jediný v kariéře. Jeden gól byl z penalty, dva pak byly krásné střely z dálky, jedna chytrá a jedna dělo z dvaceti metrů, kdy mi to Vláďa Darida skvěle připravil a já to trefil šajtlí levou nohou, točilo se to od brankáře. Pamatuji si i na branky v Poháru UEFA, kde jsem, pokud se nepletu, byl nejstarším hráčem, který v té soutěži dal gól. Dal jsem ho, myslím, na Akadémice v Portugalsku. V paměti mám i trefu proti Spartě z trestňáku, která nás hodně posunula k prvnímu titulu.

Zasáhl jste také do 19 zápasů za áčko národního týmu. Co pro vás znamenalo reprezentovat?

Gólově tam mám nulu, nicméně reprezentovat by pro všechny hráče mělo být vrcholem kariéry. Pro mě to tak bylo. Když jsem tenkrát stál v Belgii na stadionu v Bruselu, kde nebylo moc fotbalové počasí, byla zima a sněžilo, ale ten pocit, když začala hrát česká hymna, patří mezi největší okamžiky mojí kariéry. Musím říct, že v tu chvíli jsem byl naměkko a hlavou mi proběhla celá moje dosavadní kariéra. Jsem hrozně rád, že jsem si za nároďák mohl zahrát.

Kdybyste měl vypíchnout nejkrásnější gól své kariéry, který by to byl?

Je hrozně těžké určit jeden gól. Když řeknu, že byl ve Slavii, budou mě nenávidět sparťani, když řeknu ve Spartě, naštvu slávisty. Když řeknu za Plzeň, budou mě nenávidět oba. Řeknu ten první ligový, takže samozřejmě za Jablonec.

Který gól považujete za ten nejdůležitější?

Asi ten proti Spartě před prvním titulem Plzně, díky kterému jsme vyhráli 1:0.

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Nemůžu říct jeden, protože jich bylo víc. Byla to ta zmiňovaná reprezentace, je to zisk ligových titulů a i to, že jsem odehrál spoustu zápasů a vydržel tak dlouho zdravý.

Měl jste někdy oblíbeného soupeře nebo stadion, na kterém se vám výjimečně dařilo?

Hrozně dobře se mi hrálo v Drnovicích, bohužel ten klub už na nejvyšší úrovni v podstatě neexistuje. Ten stadion tenkrát předběhl dobu, byli tam výborní hráči a to mužstvo bylo hodně silné. Mně se tam podařilo dát krásný gól Martinu Vaniakovi, zrovna jsem se o něm nedávno bavili, že to nešlo chytit.

Jaký je váš největší fotbalový zážitek?

Byť to herně nedopadlo tak, jak jsem si představoval, tak jednoznačně zápas na Barceloně. Sice už jsem v tu dobu měl věk, ale stejně jsem byl jako ostatní šťastný, že na to hřiště můžu jít a proti Barceloně si zahrát.

V současné době trénujete v Sokolově. Jak proběhl přerod z hráče v trenéra?

Vzhledem k tomu, že jsem si kariéru protáhl i pro mě až nečekaně, připravoval jsem se na to velmi dlouho. Postupně jsem se přesouval ze šatny do šatny, začínal jsem v Plzni a přes Domažlice, návrat do Plzně, plzeňskou juniorku a nakonec zase návrat k plzeňskému áčku jsem se dostal do Sokolova. Doufám, že tady jako trenér vydržím nějakou delší dobu, už bych si to chtěl vyzkoušet opravdu naplno. Samozřejmě chci být úspěšný a chci klukům dávat příklad a podněty k tomu, aby se zlepšovali a já tady byl platný.

Jak z lavičky prožíváte góly?

Mám radost, někdy běžím, někdy stojím a raduju se pro sebe slovně. Hlavně, aby ten důvod byl.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená, že se něco povedlo. Pokud jsem v roli střelce, tak je moment gólu úplně nepopsatelný, v tom okamžiku se rozsvítí všechno kolem. Kdo gól v životě nedal, tak nedokáže pochopit euforii střelců v tak důležitém momentu, jako je zápas. Čím je soutěž těžší, tím je ten okamžik světlejší. Jsem hrozně rád, že jsem to mohl zažít.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená smysl mého života. U nás v Česku bychom ho měli posunout na společenskou událost a já doufám, že budu u toho, až k tomu dojde.


bývalý záložník

 

držitel pěti ligových titulů (2x Sparta, 3x Plzeň)

 

devatenáctinásobný reprezentant

 

vítěz portugalské ligy se Sportingem Lisabon