Gól pro mě znamená radost, euforii, emoce a spojování lidí

Velký fotbal jako hráč opustil, ale vrátil se jako trenér a svého syna vychoval pro reprezentaci. "Tonda dostal ve dvou letech míč a ten pořád všude tahal s sebou. Tak jsem si říkal, co kdybych mu alespoň v začátcích trochu pomohl," popisuje své trenérské začátky Antonín Barák starší.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v Příbrami zhruba v šesti letech. Začal jsem hrát, protože jsme sportovali za domem s kamarády a fotbal mě tenkrát asi nejvíce oslovil. Šel jsem se podívat tehdy na Baník Příbram, kde se mi líbilo, našel jsem si tam kamarády a od 4. třídy jsem pak šel do fotbalové základní školy založené panem Škvárou, průkopníkem mládežnického fotbalu v Příbrami. Ten nás přivedl k fotbalu, dal nám ten absolutní základ a já jsem mu za to vděčný.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval?

Nastupoval jsem hodně ve středu zálohy, kde jsme hráli s Jardou Maškem. Dávali jsme góly, a jelikož jsem byl velký, měl jsem i dobrou střelbu z dálky. Později jsem se trefoval i hlavou, protože jsem si uměl ten balón najít v prostoru.

 

Vzpomenete si na váš první zápas?

Ne, přestože jsem na to myslel, tak na ten úplně první zápas jsem si nikdy nevzpomněl.

 

A vzpomenete si na nějaký nejpovedenější zápas, který vám utkvěl v paměti?

Zajímavé zápasy byly v ČFL, kdy jsme hráli derby s rezervou prvoligového Baníku Příbram a v této soutěži nás nikdy tento tým neporazil. Byly to hodně sledované zápasy, protože my jako jejich farma jsme se samozřejmě chtěli ukázat. Bylo to hodně prestižní. Chodilo i přes tisíc lidí.

 

Pamatujete si svůj první gól?

Ne, myslím, že většina hráčů lže (směje se), protože se to opravdu pamatovat nedá, pokud začínali v šesti letech jako já. Ale je pár gólů, které v člověku z té mládeže zůstanou. Na jednom krásném turnaji u nás v Příbrami jsme hráli finále s Duklou Praha. Zápas skončil nerozhodně, já jsem pak proměnil rozhodující penaltu v penaltovém rozstřelu a zároveň jsem si pojistil cenu pro nejlepšího střelce turnaje. Vyhrál jsem takové šachy a ty mám dodnes schované na chalupě.


Vybavíte si, kolik nejvíc gólů jste vstřelil v jednom zápase?

V žácích jsme opravdu dávali veliké příděly, takže nebyl problém dát opravdu i deset gólů v jednom utkání. Ale bylo to samozřejmě tím, že ta kvalita soupeřů byla nízká, nikoli, že my bychom byli geniální hráči.

 

Kam vedly vaše další fotbalové kroky?

Sedm hráčů z našeho týmu pod vedením trenéra Škváry, pak hrálo první ligu, takže se dá říci, že ten tým byl úspěšný. Vašek Feřtek hrál dokonce několik let druhou Bundesligu. Já jsem byl v dorostu na pozici kapitána, ale pak jsem z určitých důvodů s fotbalem skončil, ač mě někteří spoluhráči přemlouvali. Sám jsem se pak k němu vrátil v 26 letech, kdy jsem si ještě zahrál za áčko Příbrami. K tomu se váže výborná příhoda. Hráli jsme přípravné utkání s Benešovem a já jsem hlídal Iva Knoflíčka, prohrávali jsme 0:1 a ten gól dal samozřejmě Ivo Knoflíček přese mě, takže mě trenér o půli stáhl. To byl můj návrat po osmi letech, kdy jsem téměř nehrál fotbal. Takový bonbónek.

 

Věděl jste už, když jste hrál, že byste se stal trenérem?

Vůbec nikdy v životě mě to nenapadlo.  Můj táta, který byl brankář v Příbrami, mi říkával od mala, že stejně budu jednou trénovat. Já jsem se mu smál.  Ale dovedlo mě k tomu studium na FTVS, obor učitelství. Nastoupil jsem jako učitel tělocviku na fotbalové škole v Příbrami. Když se mi narodil můj první syn, tak někdy ve dvou letech dostal od dědy v síťovce takový míč a ten pořád tahal za sebou. Kopal do něj a nedal bez něj ránu. Nosil si ho do postele, ráno vstal, tahal ho po bytě a navíc kopal levačkou. Já na něj pořád koukal a napadlo mě, co kdybych mu nějak pomohl alespoň v začátcích. Postupně jsem si začal dělat veškeré licence a ve spojení s tou školou jsem se najednou v tom prostředí ocitl stoprocentně. A pak jsem zjistil, že by mi hrozně chybělo, kdybych u toho někdy nebyl.

 

Jak jako trenér prožíváte góly svých svěřenců?

Z každého gólu máte samozřejmě velkou radost. Každý sport je o emocích, a stejně tak jako bolí porážky, tak těší vítězství. Klukům to vždy moc přeju a prožívám to s nimi.

 

Kdybyste se měl popsat… Jaký jste trenér?

To je těžké, to by asi mělo spíš hodnotit okolí. Myslím, že jsem vždycky chtěl, aby to hráče bavilo. Proto si vždycky musím trénink poctivě připravit. Chci, aby to bylo vždy hodně herní, aby tam byly emoce a zábava.

 

Co podle vás v současné době chybí českému fotbalu?

O tom teď samozřejmě hodně přemýšlíme, přednášíme a snažíme se ovlivňovat trenéry. Jsme přesvědčeni, že nám chybí právě takové to přirozené herní prostředí. Kdy ten proces není zas až tak řízený. Děti by měly mít mnohem víc času chovat se přirozeně, samostatně se rozhodovat, zkoušet nové věci a nebát se chyb. Z takového prostředí pak vycházejí i zajímavější hráči.

 

Co se aktuálně snaží FAČR dělat na podporu mládežnického fotbalu u nás?

Těch projektů je samozřejmě celá řada. Tím hlavním jsou asi regionální žákovské akademie. Tam se snažíme budovat osobnosti těch dětí. Náplň je velmi pestrá. Každý týden absolvují osm hodin úpolové průpravy. Pokoušíme se právě navodit prostředí, kdy ta aktivita není úplně řízená tím trenérským týmem. Chceme od nich ale na oplátku, aby se osamostatňovaly a přebíraly zodpovědnost sami za sebe. Co se týče metodiky, jezdíme teď krajské semináře, ve kterých s námi spolupracuje basketbalový i hokejový svaz. Máme přednášky s trenéry, během kterých představujeme, jak vypadá prostředí kolem těch dětí v západní Evropě. V těchto zemích totiž pochopili, že kromě technických dovedností si musí umět děti mnohem víc hrát. Skvělým příkladem je teď třeba Ester Ledecká. Když se jí dnes někdo zeptá, jak přistupuje k závodům, odpoví, že si to jde hlavně užít, porovnat se se soupeři. Hrozně jí to baví. Zní to jako klišé, ale je v tom velká hloubka. Pokud to sportovce nenaplňuje, tak vyhoří a dřív nebo později skončí. 

 

Vašeho syna jste přivedl k fotbalu vy?

To bylo přirozené, on si vydržel dlouhou dobu kopat třeba na chalupě na dvoře úplně sám. Postavil jsem mu tam ze sudů bránu a on si dělal takové soutěže. Bylo vidět, že ho to uspokojuje. Já jsem byl spíš takový průvodce. Je důležité vést děti ke sportování, ale je třeba si uvědomit, že cestu ke konkrétnímu sportu si musí najít to dítě samo. Když nám skončí nějaké děti v týmu, často se jich ptáme, proč končí, a oni nám třeba říkají, že jsou zklamaní z chování rodičů, kteří jim ten sport de facto vnutili. Že si to nevybrali sami, jen v tom mladším věku neměly tu sílu vzdorovat.

 

Měl někdy takové období vzdoru i váš syn?

Určitě. Tím si asi projde každý. V životě máte určitá období, kdy máte třeba problémy se vztahem nebo můžete mít problémy zdravotní či se vám prostě jen nedaří. Tím procházel i Tonda a je právě důležité, tyhle momenty překonat. Takhle jsme přišli v minulosti o spoustu talentů. 

 
Váš syn během relativně krátké doby prodělal velký progres. Z Příbrami se dostal až do základní sestavy Udine. Čím si to vysvětlujete?

Je to především jeho vlastní zásluha. On ten fotbal má skutečně rád. A samozřejmě potřebujete taky notnou dávku štěstí. Potřebujete trenéry, které vám při té cestě nahoru pomůžou. Tondovi pomohl v druhé lize ve Vlašimi obrovsky trenér Vlasta Petržela. Za ten rok mu předal spoustu svých zkušeností a to mu pomohlo si utřídit myšlenky. Takové lidi potřebujete potkat. Ve Slavii mu zase pomohl trenér Šilhavý, který mu začal důvěřovat, začal ho stavět a na základě toho si jej všimli skauti z Itálie.  Tonda si chtěl vždy vyzkoušet evropský fotbal, v Itálii ho to baví, ale zase si myslím, že je natolik pokorný a chápe, že na sobě musí pracovat dál.

 

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost, euforii, spojování lidí, emoce. A to je to, co ovlivňuje také rozvoj charakteru lidí, kteří sportují.

 

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená nejgeniálnější hru na světě. Můžou ji hrát všichni a všude. Můžou ji hrát Eskymáci, indiáni, Australané… Fotbal má obrovskou výhodu, nepotřebujete koše, led, hokejky, nic. Stačí vám něco kulatého, branky vždy nějak uděláte a můžete hrát.

 

Vedoucí úseku talentované mládeže FAČR

Trenér české reprezentace do 15 let

Otec reprezentanta Antonína Baráka