Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

David Sobišek

David Sobišek: Fotbal snídám, obědvám i večeřím

Davida Sobiška většina fanoušků zná jako fotbalového reportéra z obrazovek O2 TV Sport, ale věděli jste, že v mládí reprezentoval Českou republiku dokonce s kapitánskou pásku na ruce?

Kdy jsi začal hrát fotbal a kdo tě k němu přivedl?

Fotbal jsem začal hrát v mých šesti letech, přivedl mě k němu táta a asi i máma. Začínal jsem jako nadějný gymnasta, ale vydržel jsem u toho jen chvíli. Měli jsme Háje asi deset minut pěšky, takže mě rodiče dali na fotbal právě tam. Hrál jsem tam jeden rok a bylo to hezké období.

Vzpomeneš si na svůj úplně první gól?

Na svůj první gól si nevzpomenu, ale myslím si, že byl na Hájích. Byl jsem útočník a gólů jsem dával dost. Poté jsem se posunul dozadu.

Na jaké pozici se ti hrálo nejlíp?

Už si to úplně nevybavuji. Neměl jsem nějaký určitý post, bavilo mě to i v záloze, jelikož mým vzorem, jak herně, tak v rámci image, byl David Beckham. Konkrétní oblíbený post jsem neměl, byl jsem dost univerzální a prošel jsem skoro všemi posty.

V kolika letech jsi přestoupil dále a kam to bylo?

Následně jsem v 7 letech šel na nábor do Slavie. Mohlo nás tam být 15, trénoval Václav Hrdlička, vytáhl si mě a udělal se přestup. Vydržel jsem tam do 19 let.

Na jaké období z působení ve Slavii vzpomínáš nejraději?

Nejraději vzpomínám na období v C dorostu, kdy mi bylo 15 let. Tam se nám velice dařilo, měli jsme neskutečný tým s hráči jako Vácha, Kovařík, Gecov, Dočkal, Pekhart nebo Necid. Dávali jsme soupeřům 5, 6 gólů, všude jsme vyhrávali, byl to podle mě dost možná nejlepší ročník ve Slavii.

Vzpomeneš si na nějaký gól, který jsi v tom období vstřelil?

Těch gólů jsem z pozice krajního obránce moc nedal. Spíš jsem měl nějaké přihrávky.

V té době jsi se dostal i do reprezentace? Jak na toto období vzpomínáš a co to pro tebe znamená?

Nádherný pocit, můj první zápas byl v přátelském dvojutkání proti Slovensku. Vím, že jsem nahrával na gól Tomáši Pekhartovi. Táta říkal, že při hymně před zápasem brečel radostí. V U16 jsem nakonec odehrál 10 utkání, dal gól Severnímu Irsku a v posledním dvojutkání s Rakouskem jsem měl i kapitánskou pásku.

Mohl bys rozebrat zmíněný gól proti S. Irsku?

Hrálo se v Písku, stav byl 0:0. Byla nějaká standartní situace Irů a pak jsme šli do protiútoku. Po kombinaci na pravé straně jsem dostal míč na vápno a já levou nohou vystřelil k tyči. Byl to docela těžký kop, ale nakonec moc pěkný gól, na který rád vzpomínám.

Vzpomínáš si, jak si ho oslavil?

Vůbec si to nepamatuji, myslím, že to bylo hodně zběsilé, velká euforie.

Měl jsi chvíle, kdy jsi si byl jistý, že se fotbalem budeš živit?

Myslím, že nikdo si v 15, 16 letech nemůže být jistý, že se fotbalem bude živit. U mě se to následně i potvrdilo, kdy přišlo v nějakých 18 letech první zranění. Moje vize samozřejmě byla, že bych mohl hrát ligu, ale určitě jsem si nemyslel, že to mám jistý. Je to také hodně o štěstí a o zdraví. Bohužel mi to nevyšlo.

Kam si zamířil po angažmá ve Slavii?

Zkoušel jsem to střídavě ve Slavii v juniorce a v dorostu, následně jsem šel na hostování do Vyšehradu, který hrál ČFL. Tam to bylo skvělé, první sezóna byla slušná, bavilo mě to. Druhý rok se tolik nepovedl, změnil se trenér a já proto odešel na hostování do Českého Brodu. To se povedlo a vyhlídl si mě Jindřich Trpišovský, který měl vést Viktorii Žižkov B. Pozval mě na letní kemp, kde bylo asi 60 hráčů, ze kterých se dělal výběr a já jím prošel. V Žižkově to bylo také skvělé.

Zmínil jsi spoustu trenérů v tvé kariéře. Který z nich byl pro tebe nejdůležitější?

Těch trenéru je strašně moc a nerad bych je všechny vyjmenovával, protože mi všichni hodně dali. Pokud bych měl jmenovat jednoho, tak by to byl Jindřich Trpišovský, který na mě udělal velký dojem v Žižkově i v Měcholupech, kde jsme se následně znovu setkali. Dokázal nás připravit na každého soupeře, věděli jsme přesně, co máme hrát a byli výborně fyzicky připraveni. Vyhrávali jsme většinu zápasů a dávali hodně gólů. Pan Trpišovský přesně věděl, co po nás má chtít a bylo už tenkrát jasné, že to dotáhne ještě výš.

Jak pokračovala tvoje kariéra a jak to máš s aktivním fotbalem dnes?

V Měcholupech jsem strávil 3 roky a pak následovaly mé další zdravotní potíže. Měl jsem velké množství různých zranění, musel jsem se hodně přemáhat, ale přišla další. Do toho přišla práce, takže méně času, a bylo to velice složité. Dal jsem si proto jeden půlrok úplné volno a snažil se na plno vyléčit. V tu dobu se ozval Martin Vnouček, který mě vedl ve Slavii, že by chtěl výpomoc v Jílovišti, které hrálo krajský přebor. Mělo se jednat jen o půlroční hostování, ale vyskytly se nějaké problémy, takže mě museli vykoupit. Říkali mi, že musím vydržet alespoň rok a půl zdravý, ale už jsem na sobě cítil, že to není ono a nedával jsem fotbalu vše. Po záchraně v kraji jsem si byl jistý, že skončím, ale ještě se mi ozval kamarád Michal Hrdlička, abych šel hrát do Uhřiněvsi, což jsem měl nedaleko. Bylo to spíše o ježdění po Praze, takže jsem to dokázal časově stíhat. Opět jsem však měl nějaká zranění a řekl jsem si, že je čas skončit. Bylo mi 28 let. Teď si chodím fotbal zahrát, ale není to nic pravidelného, spíše zkouším jiné sporty, abych se nějak udržel v kondici.

Který gól byl nejhezčí, který jsi vstřelil?

Jedná se o ten, který jsem již zmínil. Byl to ten v reprezentaci U16. Další, který bych zmínil byl v rámci hattricku při angažmá v Uhřiněvsi. To pro mě bylo nečekané, dal jsem gól pravou nohou, levou nohou i hlavou.

Dal jsi nějaký kuriózní gól?

Kuriózní gól si nevybavím, ale dokážu si vybavit spíše kuriózní moment, když jsem hrál ve Slavii. Dal jsem gól z penalty a po nějaké době následoval roh soupeře, odvrátili jsme ho a já šel do protiútoku, při něm mě srazil soupeř a ramenem mi způsobil otřes mozku. Já se všech asi osmkrát ptal co se děje a kde to jsem, přičemž mi všichni opakovali co se stalo. Pořádně jsem se probral až v nemocnici, takže na tuto situaci určitě nezapomenu.

Lákala tě práce kolem sportu obecně? Dokázal bys pracovat i u jiného sportu?

Na Slavii jsem doufal, že by ten profesionální fotbal mohl vyjít, v to jsem doufal i v Žižkově a Měcholupech. Poté jsem začal přemýšlet co dál. Dva roky jsem byl ve sportovním rádiu sázkové kanceláře Fortuna, kde se řešil fotbal, hokej, tenis, basketbal. Samozřejmě mě to nejvíce táhlo k fotbalu. Následně jsem přešel do O2TV, kde jsem vyhrál konkurz, takže jsem zůstal u fotbalu. Jsem za to moc rád, že jsem mohl zůstat u fotbalu. Sice mě mrzí, že nemůžu být s ostatními na hřišti, ale alespoň mám možnost pracovat s lidmi, které znám z mé fotbalové minulosti.

Jak ti pomáhají v tvé momentální práci právě ty znalosti, kontakty a známosti, které jsi za dobu tvého působení ve fotbale získal?

Myslím si, že to určitou výhodu poskytuje. Někdy je to zvláštní, když dělám rozhovor s hráči, se kterými jsem hrál. Mojí výhodou může být, že se dokážu do jejich pozice dobře vcítit. To samé se týká i trenérů.

Občas si situace žádá, že musíš položit nepříjemnou otázku. Jak tyto situace řešíš?

Pokud má tento nepříjemný dotaz přijít, tak se snažím otázku položit tak, aby respondenta přímo nenaštvala. U některých trenérů je to vyloženě o slovíčkaření. Někteří čekají a přímo poslouchají a dokáží se chytit každého slova, na kterého jsou schopni mě nebo mé kolegy shodit. Je to také o vcítění do role trenéra, snažím se ho nenaštvat, ale já si myslím, že je dobré najít správnou cestu. Nechci v rozhovorech najít nějakou senzaci, neříkám si, že si daného trenéra jdu vychutnat.

Co tě na práci reportéra baví nejvíc?

Je toho strašně moc. Baví mě příprava na přenosy, sledování zápasů, během kterých si dělám hodně poznámek, aby mi nic neuteklo. Samozřejmě jsou ale zápasy, jako například na podzim utkání Slovácko – Sparta, kde se kopaly penalty, bylo tam několikrát video, a já po utkání pořádně nevěděl, co všechno se stalo. Já pak doufal, že v rozhovorech na nic důležitého nezapomenu. Mám rád cesty na utkání, kdy probíráme, jaké budou sestavy, co se stane a tak dále. Poté samozřejmě to napětí, ať už před utkáním nebo po něm, kdy přichází ty důležité rozhovory s hráči a trenéry. Zároveň mě baví i práce během všedních dní.

Jaký nejsilnější zážitek z pracovního prostředí si dokážeš vybavit?

Ty nejsilnější zážitky jsou určitě u těch nejvíce exponovaných utkání, tedy derby, zápasy mezi Plzní a Spartou či Slavií, slezské derby. Na podzim jsem měl i to štěstí se s Plzní podívat na Ligu Mistrů a je neskutečné, jak to tam vše probíhá. To byl pro mě obrovský zážitek. Například po dobrém výkonu Plzně na Santiago Bernabéu jsem byl sám hrdý za výkon Plzně, který tam odvedli. Skvělé zároveň bylo, že po utkáních v Lize Mistrů za mnou na rozhovory i Gareth Bale, Toni Kroos, Alessandro Florenzi nebo Edina Džeka po hattricku, který Plzni v Římě vsítil.

Jak tito světoví hráči při rozhovorech působí? Jsi při rozhovorech s nimi více nervózní?

Záleží to na konkrétním hráči. I v České republice jsou hráči, kteří jsou při rozhovorech nepříjemní, přeci jen, ne každý se cítí dobře před kamerou. Pokud to srovnám se zahraničními hráči, tak se jejich přístup trochu liší. Jsou vstřícnější, dalo by se říci, že jsou větší profesionálové. V Madridu jsem měl problém se zmíněným Garethem Balem, jelikož dával několik rozhovorů a já jsem šel až jako úplně poslední. Bylo na něm vidět, že je rozladěný. Zarazilo mě také to, že jen čtyři hráči Realu Madrid mají zapsáno, že na rozhovory mohou jít v angličtině, takže se stejní hráči dokola opakují. Proto jsem Balea trochu chápal. Stěžoval si tam pracovníkům UEFA, že ostatní anglicky také umí, ale nemají to zapsáno a před mým rozhovorem chtěl odejít. Nakonec ho pracovníci z UEFY přemluvili a ještě mě prosili, ať mu dám jen dvě otázky a netrápím ho dlouho. Já jsem byl rád, že se u mě zastavil. Obecně se dá říci, že zahraniční hráči jsou na rozhovory lépe připraveni, berou je jako součást fotbalu a jsou na ně zvyklí. Nejsme na tom v Česku vyloženě špatně, ale mohli bychom se ještě trochu zlepšit.

Jaký je tvůj profesní cíl?

Mám rád výzvy a rád se učím novým věcem. Začínal jsem jako takový člověk na černou práci a musel jsem si všechno vyšlapat a dostat se výš. Teď jsem dostal vlastní pořad, což mě velice baví. Jednou bych se rád dostal i do studia, to mě velice láká, i když je to velice složité a u diváků v České republice různými způsoby často kritizované. Nemám rád stagnaci, takže se chci někam posunout.

Co pro tebe znamená gól?

Gól pro mě znamená maximální pocit štěstí. Je to zhodnocení práce celého týmu, jelikož se na něm podílí několik dalších spoluhráčů, kteří z něj mají radost stejně jako daný střelec. Euforie z gólu je krásná a je to věc, která mi u fotbalu dnes hodně chybí.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celý život, dělám ho skoro 24 let, je to nejhezčí a nejpopulárnější hra na světě. Všichni mu nějak rozumí a hráli ho, je to fenomén a je pro mě dá se říci úplně všechno, snídám ho, obědvám ho, večeřím ho. Věnuji se mu od pondělí do neděle a je to opravdu nejkrásnější sport na světě.

Další příběhy

Jakub Jankto

Pocit z prvního gólu v Serii A proti Buffonovi je nepopsatelný

Představte si, že vám je 20 let, v italské Serii A máte jako zahraniční talent odehraných pár desítek minut a jedete na Juventus. Jste v základu a proti vám nastupují třeba Mario Mandžukič či Paulo Dybala. A taky Gianluigi Buffon, brankářská ikona, které vstřelíte svůj první ligový gól na Apeninském poloostrově. Přesně to zažil Jakub Jankto, který se o své pocity nejen z premiérové trefy v Serii A podělil v medailonku Můj první gól.