Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Antonín Kinský

Fanoušek mi dal gól z pokutového kopu

Bývalý gólman Antonín Kinský zažil v ruském Saturnu Ramenskoje neobvyklou situaci. Když byl proti jeho celku nařízen pokutový kop, na trávník vběhl fanoušek a prostřelil ho. Svým následovníkům bývalý brankář Liberce radí, aby si z obdržených gólů nedělali hlavu a vypouštěli je z mysli.

Na jaké hřiště jste přišel na svůj první fotbalový trénink a kdo vás na něj přivedl?

To už je pěkná doba. Bydlel jsem v Radlicích na Smíchově, chodil jsem tam i do školy a s pár spolužáky a kluky z okolí jsme se domluvili, že bychom začali hrát fotbal organizovaněji. Do té doby jsme to „mydlili" jen venku na plácku. Nejbližší hřiště bylo TJ Radlice, tehdy na Císařské louce. Tam se odehrávaly moje první fotbalové krůčky. Nezačínal jsem v bráně, hrával jsem nejdřív běhavého pravého záložníka. Postupně jsem byl přesouvaný do brány a asi po roce jsem přestoupil do Dukly Praha, kde už jsem od začátku působil jako brankář.

Jaký střelec jste byl ještě jako hráč v poli? Vzpomínáte si na první branku?

V té době jsem hrál proti brankářům, kteří by mi dneska byli asi po pás, takže nějaké góly jsem vstřelil. Byly to takové klasické žákovské trefy, když vystřelíte nahoru pod břevno a brankář se jen ohlédne. Nějaký výjimečný střelec jsem ale určitě nebyl.

Pamatujete si na nějakou zvláštní branku, kterou jste inkasoval po přesunu mezi tři tyče?

Dřív se v žácích nehrálo na malé brány, velmi brzo jsme přešli na normální velké hřiště. Nebyl jsem hned odmala nějaký čahoun, takže při střelách pod břevno jsem se podobně jako ostatní brankáři tak maximálně ohlédl a šel vyndávat míč ze sítě. Většina gólů byla právě takových.

Jak jste v začátcích prožíval inkasované góly?

Řešil jsem to hodně, hlavně s tátou, který mě k fotbalu přivedl. Sám je bývalý brankář, takže jsme to spolu probírali. Táta mi dal hrozně moc, jemu vděčím za nastartování mé fotbalové kariéry. Ať už šlo o rady a tréninky nebo i pomoc v budoucnu, třeba když mě během angažmá v Liberci potkalo zranění a později i mononukleóza a on za mnou přijel a pomáhal mi dostat se zpátky do formy. Na moji fotbalovou i brankářskou kariéru měl obrovský vliv.

Kudy vedla vaše cesta až na ligové trávníky?

Bylo to docela rozmanité, tak snad někde neudělám chybu. Začínal jsem ve zmiňovaných Radlicích, pak následoval přesun do Dukly, kde jsem nějakou dobu působil. Přišel ale problém s tím, že Dukla vyžadovala přechod do sportovních tříd, které tehdy měly na Petřinách, kam se mi ze Smíchova dojíždět moc nechtělo. Z Dukly jsem proto přestoupil do Bohemky, kde jsem byl vlastně až do vojny. Na tu jsem nastoupil v Dukle Praha, hráli jsme, tuším, třetí ligu. Měli jsme ale výborný tým, byli tam třeba Jirka Jeslínek, Venca Koloušek, Rasťa Michalík nebo Petr Papoušek. Podařilo se nám postoupit z ČFL do druhé ligy a hned potom i z druhé do první. Potom došlo ke sloučení Dukly s Příbramí, za kterou jsem odchytal jednu sezonu v první lize. V tu dobu Láďa Maier odcházel z Liberce do Rapidu Vídeň a já nastoupil na jeho místo. V Liberci jsem vydržel sedm let. Sedmiletky mi jsou asi dané, po odchodu z Liberce jsem stejnou dobu strávil v ruském Saturnu, kde jsem právě po sedmi letech ukončil kariéru.

Vzpomenete si na své vůbec první ligové utkání?

Určitě to bylo v Příbrami, ale přesně si nevzpomínám. Pamatuji si, že tehdy bylo výborné Boby Brno, které hrálo v tabulce hodně nahoře. Byl tam Ríša Dostálek, tehdy obrovská hvězda. U nich jsme dostali čtyřku a z toho byly dva góly z penalty. Tenhle zápas mi utkvěl v hlavě.

Zůstal vám v paměti i první inkasovaný gól v lize?

To ne, já jich dostal tolik, že to ani nejde. (smích) Říká se, že brankář by o tom ani neměl přemýšlet, je dobré ty inkasované góly vypouštět a soustředit se radši na další zápas. Kdyby si člověk měl lámat hlavu s každým gólem, nedělal by nic jiného, než seděl doma a byl v depresi.

Dostal jste během působení v lize nějaký gól, na který dodnes vzpomínáte?

V sezóně, kdy jsme s Libercem vyhráli titul, jsem od Pacandy dostal gól z půlky hřiště. Byl jsem hodně venku z brány, někde na velkém vápně. Pacanda byl velmi chytrý hráč, všiml si toho a hned po přebrání balonu mě přehodil z půlky hřiště. To si pamatuju dodneška.

Vzpomínáte naopak na nějaký výjimečný zákrok, kterým jste zabránil brance?

Takových situací bylo také hodně, ale člověk si to nevybavuje. Nejsem z těch, kteří by se extra chválili a vzpomínali na dobré zákroky. Člověk samozřejmě zažije zápasy, které jsou více povedené než jiné. Rád vzpomínám třeba na utkání, které jsme odehráli v Evropské lize. Ale že by pro mě nějaký zápas byl extra výjimečný, to se říct nedá.

Už jste zmiňoval angažmá v ruském Saturnu. Jak tuto část kariéry zpětně vnímáte?

Vzpomínám na to velmi rád. Jakkoliv u nás některým lidem při zmínce o Rusku vstávají hrůzou vlasy na hlavě, já na něj mám velmi dobré vzpomínky. Největší úspěchy jsem zažil v Liberci, ale v Rusku jsem, myslím, fotbalově dozrál a odchytal tam nejlepší část kariéry.

Patří mezi zážitky z ruského angažmá i nějaká výjimečná gólová situace?

Jedna ano, dokonce se dá najít i na YouTube. Hráli jsme se Spartakem Moskava, byla proti nám nařízena penalta a na hřiště vběhl fanoušek, který mi z ní dal gól. Taková situace vám utkví v paměti.

To je asi možné jenom v Rusku. (smích)

Ani bych to tak nespecifikoval, když se podíváte na sestřihy třeba na Eurosportu, tak i v Anglii běhají po hřišti naháči a podobně, takže bych neřekl, že je v tomto ohledu Rusko nějak výjimečné.

Během kariéry jste si připsal pět startů v reprezentačním dresu. Co pro vás představovala možnost hrát za Českou republiku?

Určitě to bylo to nejvíc. Na srazy jsem se vždycky hrozně těšil, byla tam parta okolo Pavla Nedvěda, byl tam Poborák, Marek Jankulovski, Tomáš Ujfaluši, vepředu Honza Koller, v bráně Petr Čech. Byla tam tehdy fantastická parta, která i dosáhla velkých úspěchů. I když člověk nezasáhl do tolika zápasů, cítil se jako součást a posouvalo ho to dál, protože jste se s těmi kluky bavil, slyšel jsem, jak se trénuje venku, a měl možnost to porovnat. V tomhle směru vás to posouvá dál.

Vyzkoušel jste si i atmosféru EURO 2004 a MS 2006. Co pro vás znamenala účast na těchto turnajích?

Bylo to fantastické, i když jsem do toho tolik nezasáhl. Třeba zápas s Nizozemskem, ve kterém jsme prohrávali a nakonec ho otočili, byl hrozně silný a myslím, že dodneška je pro českého fanouška jedním z nejemotivnějších, které jsme kdy odehráli. V člověku to zanechá krásné pocity a rád na to vzpomíná. EURO určitě patří ke špičce toho, co jsem ve fotbale prožil. Týká se to i mistrovství světa v Německu, které bylo o dva roky později. Ač jsme tam nepostoupili ze skupiny, způsob, jakým byl ten šampionát zorganizovaný, stadiony, atmosféra turnaje, to všechno bylo úžasné a přeji každému, aby měl možnost to zažít.

Povídali jsme si už o zákrocích a gólech. Určitě si pamatuje na nějaký zákrok, který vám utkvěl v paměti a jste na něj hrdý. Který to byl?

Člověk má samozřejmě vždycky dobrý pocit, když se mu zápas povede a pomůže týmu k bodům, případně k postupu v pohárových zápasech. Pamatuji si třeba zápas za Liberec proti Ipswich Town. Venku jsme prohráli 0:1, doma naopak 1:0 vyhráli a nakonec jsme postoupili na penalty, přičemž mně se podařilo dvě chytit. To byl hezký a emotivní moment. Takových zápasů bylo hrozně moc, hlavně v Evropské lize. Lyon, Mallorca, Borussia Dortmund, AC Milán, to všechno byly zápasy, na které člověk vzpomíná. Především vám taková utkání hrozně moc dají: sebevědomí, zkušenost, zjistíte, že ačkoliv se o těch týmech říká, jak jsou výborné, také jsou to jen lidi z masa a kostí jako vy. Takové to sebevědomí, které nám Čechům chybí, si myslím není na místě. Také umíme hrát fotbal, a když k tomu přidáme tu hlavu, můžou být úspěchy ještě větší.

Co považujete za Váš největší fotbalový zážitek?

EURO 2004 v Portugalsku, jednoznačně.

Jakého úspěchu nebo úspěchů si v kariéře nejvíc ceníte?

Určitě to bude vítězství v lize a poháru se Slovanem Liberec, to byly takové ty začátky. Potom samozřejmě i to, že jsem se dostal do reprezentace vedle gólmanů, jako byli Petr Čech nebo Jarda Blažek. Myslím, že jsme tam utvořili dobrou trojici, která se vzájemně doplňovala a každý znal svou pozici. Jako úspěch beru i to, že jsem byl v ruské lize třikrát za sebou mezi třemi nejlepšími brankáři. Ruská brankářská škola není vůbec špatná, byli tam reprezentační gólmani jako Akinfejev nebo Malafejev, takže si toho cením.

V současné době působíte jako trenér gólmanů u reprezentace U18. Jak probíhal přerod z aktivního hráče na trenéra?

Bylo to vlastně velice jednoduché. Fotbalu se věnuje i můj syn, a tak jsem si po konci kariéry začal dělat trenérské licence. Nikdy jsem neměl ambice trénovat celý tým, ale pracovat s malou partou brankářů mi přišlo jako správná cesta, tím spíš, že jsem tam měl syna. Je hodně tatínků, kteří chtějí s potomky prožívat první fotbalové kroky a dávat jim první rady, u mě ještě tím spíš, že jsem měl vzor ve svém tátovi. Takže jsem se rozhodl, že Tondu nějakým způsobem povedu, protože ho fotbal také baví. Začal jsem si dělat licence a jednou se mi ozval Honza Stejskal, který dělá brankáře u reprezentačního áčka a tehdy měl na starosti i U18. Některé termíny mu kolidovaly, tak mě poprosil, jestli bych za něj u U18 občas nemohl zaskočit. Takhle jsem u týmu minulý rok začal pracovat. Zjistil jsem, že se mi to docela líbí, a loni v létě jsem od Luboše Kozla dostal nabídku být trenérem brankářů, kterou jsem s radostí přijal. Práce s mladými hráči, kteří se ještě dají tvarovat, je naplňující a myslím si, že to každého trenéra obohatí. Samozřejmě to předpokládá to, že se že člověk bude vzdělávat a že bude sledovat moderní trendy. Baví mě to.

Jak se svými svěřenci prožíváte zápasy z lavičky?

Je to náročnější. Když jdete do zápasu jako hráč, nějaká nervozita tam je, ale většinou to ze mě spadlo už při rozcvičení. Jako trenér ale víte, že to nemůžete ovlivnit, i kdybyste chtěli. Z lavičky nebo tribuny navíc věci kolikrát vypadají úplně jinak než z brány. Dokážu se do pocitu toho brankáře vžít, ale někdy vím, že bych některé situace udělal jinak, protože na to mám jiný pohled. Nemůžu to ale ovlivnit, takže nervozita je samozřejmě o něco větší.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost, smutek, jsou to zkrátka pocity, které prožívá brankář nebo střelec gólu. Pro každého, koho se to týká, je to emotivní záležitost, kterou každý vnímá úplně jinak.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je pro mě radost a pohyb. Pohyb by měl být součástí života každého člověka a já se rád hýbu, pořád něco dělám. Nejsem člověk, který by seděl u televize. S nadsázkou můžu říct, že fotbal je pro mě můj život.

Další příběhy

Jozef Chovanec

Pomohla mi vítězná hlavička v derby

Hráč, trenér, manažer. Všechny tyto funkce si ve fotbale vyzkoušel a všude slavil jak úspěchy, tak góly. „Když jste hráč, tak jste daleko více uvolněný, takže ta emoce více plyne. Když jste trenér, tak je to více zdrženlivé. Ale v jednom je to stejné, je to krásný pocit,“ říká o rozdílech při vnímání gólů v různých pozicích bývalý československý reprezentant, který slavil i titul v nizozemské lize s PSV Eindhoven.

Miroslav Beránek

Vyplaval jsem neobsazený ve stařičkém Edenu

Bývalý legendární hráč Slavie, který v jejím dresu odehrál téměř 130 zápasů. Kuriozitou je, že během svého fotbalového života vystřídal všechny herní posty. Z útočníka se přes zálohu přesunul na post obránce. Jako pilíř defenzivy se také proslavil v sešívaném klubu, ve kterém vstřelil svůj první gól již před dvaceti lety. „Bylo to ještě ve stařičkém Edenu. Do Slavie jsem přišel v létě 1984, osmé ligové kolo jsme hráli s Trnavou, bylo to 18. října ve čtvrtek a bylo to televizní utkání. Vyhráli jsme a já jsem pečetil poslední brankou na konečných 4:1 zhruba někdy v 85. minutě, vzpomíná.