Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Erich Brabec

Hrát na Anfieldu byl pro mě sen

Získal tři ligové tituly v řadě, z nich dva se Slavií a jeden ze Sparty. Byl průkopníkem české cesty do ruské ligy. Zahrál si i v Turecku, Rakousku, Švýcarsku a na Slovensku. Oblékl reprezentační dres a poznal atmosféru na liverpoolském Anfieldu. Bývalý obránce Erich Brabec má zážitků na tři fotbalové životy. Jeden dávný při angažmá v Českých Budějovicích také stál za to: „V jednom zimním turnaji na sněhu jsem dal dva vlastní góly. Nicméně jsem i dva vsítil do soupeřovy branky, takže jsem dal čtyři najednou.“

„K fotbalu mě přivedl táta, u nás na vesnici ve Větřní. Od začátku jsem hrál v obraně, jenom v zimních turnajích jsem občas nastupoval v útoku. Stejně jako v pozdějším věku se mi překonávat brankáře soupeřů příliš nedařilo. (úsměv) Ale už od mládí jsem gólům chtěl spíš zabraňovat.

Moje cesta k ligovému fotbalu byla dlouhá a trnitá. V Českém Krumlově jsem prošel sportovní školou, pak mě čekalo Dynamo České Budějovice. Tam jsem v jednom zimním turnaji na sněhu dal dokonce dva vlastní góly. Nicméně jsem i dva vsítil do soupeřovy branky, takže jsem dal čtyři najednou.

První ligové utkání jsem odehrál za České Budějovice v Drnovicích, které v té době byly hodně nahoře. V útoku měly Druláka a Timka, vedly 3:0. Já šel na posledních dvacet minut a hned při prvním doteku s míčem mě Jaro Timko přepálil, že jsem málem musel střídat. Ale řekl jsem si, že je to první zápas a musím dohrát.

První ligový gól jsem dal v Hradci Králové. Na 1:0 v začátku zápasu. S Budějovicemi jsme měli rozestavení 3-5-2 a já hrál takového levého jezdce. Z lajny jsem si naběhl na křížný balon od Aleše Nešického, zpracoval si ho a z hranice velkého vápna na kříž dal Tomáši Poštůlkovi gól.

Skvělé roky jsem prožil v Drnovicích. Tři roky jsem pravidelně nastupoval, hráli jsme i evropské poháry, dokonce jsem byl i v reprezentační jednadvacítce. Po třech letech se klub dostal do finančních problémů a mně přistála na stole nabídka do Dynama Moskva. Tak jsme se s Martinem Hyským stali průkopníky tažení do ruské ligy. Pak jsem se stěhoval do Turecka, Rakouska a Švýcarska a domu se vrátil do Slavie. Obrovsky jsem prožíval dvojzápas s Ajaxem a následné zápasy v Champions League. A celkově jsou pro mě nejvíc tři roky a tři tituly po sobě. Ten třetí jsem získal se Spartou, za kterou jsem dal zřejmě i můj nejdůležitější gól: doma s Poznaní v pohárovém předkole na 1:0. Ukázal se jako postupový. Nezapomenu ani na zápasy v Evropské lize s Liverpoolem. Nastoupit na Anfieldu, to byl sen.

Po slovenské Senici jsem se objevil v Bohemians. A dal jsem gól Příbrami. Přede mnou se otevřela dálnice a já z vlastní šestnáctky po standardní situaci soupeře vysprintoval. Ivan Lietava mi přihrál na velké vápno a já balon uklízel prakticky do prázdné brány. Trenér Pivarník mi po zápase řekl, že kdybych to neproměnil, dal by mi pokutu, že jsem se jako stoper při stavu 2:1 těsně před koncem vydal na výlet.

Úvod v Liberci jsem neměl příliš příjemný. Odehráli jsme dobrý první poločas na Dukle. Vedli jsme, pak přišlo nedorozumění mezi mnou a brankářem Kolářem. Já sklepával balon malou domů, on vyběhl, nezakřičel mi a bylo to 1:1. Dukla vyhrála 3:1 a po dalším zaváhání doma to stálo místo trenéry.

Za reprezentaci jsem toho hodně odehrál v mládežnických výběrech. Měli jsme výborný tým, který vybojoval stříbrné medaile na šampionátu na Slovensku a kvalifikoval se na olympijské hry. V seniorské kategorii byla kvalita na mém postu obrovská. Poprvé jsem nastoupil v Hongkongu proti Mexiku za trenéra Chovance v roce 2000. Bylo to něco výjimečného a jsem za to dodnes rád.“

Další příběhy