Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Marek Trval

Liga mistrů je výjimečná. Podal jsem si ruku s Eusébiem!

Marek Trval se nesmazatelně zapsal do historie poháru, když v jeho prvním ročníku po rozdělení Československa vstřelil Spartě dva góly a přispěl k velkému úspěchu Viktorie Žižkov. Paradoxem je, že Sparta byla jeho předchozím zaměstnavatelem a zahrál si s ní i Champions League.

V kolika letech jste začal hrát s fotbalem? Kde to bylo a kdo vás k němu přivedl?

Fotbal jsem začel hrát v sedmi letech. Do té doby jsme hráli jen s klukama na plácku. Jednou za mnou ale přišel trenér místních žáků ve Studénce a zeptal se mě, jestli bych nechtěl chodit hrát s nima. Tak jsem souhlasil a od té doby jsem tedy začal hrát fotbal.

Vybavíte si ten pocit, kdy jste přišel poprvé na hřiště?

Ten pocit je pořád stejnej, člověk je vždycky trochu nervózní. Tenkrát navíc nebyly ty kategorie tak rozčleněné, takže já ve svých sedmi letech hrál s třináctiletýma klukama, takže to bylo trošku jiné než dnes.

Hrál jste už od mládí v útoku nebo jste začínal na jiném postu?

Hrál jsem buď ve středu zálohy nebo v útoku.

Jak vám šlo střílení gólů?

Vždycky jsem dával víc gólů než ostatní, takže mi to šlo vždycky.

Vzpomenete si na nějaký pěkný gól, který jste v mládí dal?

Gólů jsem dal spousty. Už je to dlouho, takže na nějaký výjimečný si nevzpomínám.

Ve kterých všech klubech jste působil na cestě do první ligy?

Ze Studénky jsem přestoupil do Vítkovic, kde jsem začal hrát za dorost. Tam jsem si také poprvé zahrál ligu.

Vybavíte si ten první ligový zápas? Kdy a proti komu to bylo?

Bylo to v té mistrovské sezóně. Já byl ještě v dorosteneckém věku a nastoupil jsem v zápase proti Chebu proti Jardovi Šilhavému.

Jak ten zápas dopadl?

Ten zápas jsme prohráli. V té době Vítkovice moc neprohrávaly, ale vím, že tenhle zápas jsme prohráli 2:0.

Co váš první ligový gól? Proti komu to bylo a jak jste ho dal?

První ligový gól jsem dal ve Vítkovicích proti Olomouci. Šel jsem na hřiště na posledních pětadvacet minut a zvyšoval jsem na 3:1. Vím, že za Olomouc tehdy chytal brankář Bubeník a já jsem ho takovým obloučkem přehodil.

Jak vzpomínáte na tehdejší éru ve Vítkovicích, které patřily mezi nejlepší týmy v Česku?

Byl jsem tam tehdy jako jediný dorostenec a byla to pro mě taková dobrá příprava před vojnou (smích). Dělal jsem tam totiž úplně všechno sám. Byl jsem tam ale s hráčema, které jsem strašně uctíval. Během prvních měsíců jsem dokonce některým hráčům vykal než mi sami řekli, že jim můžu tykat. Bylo to úžasné, vzpomínám na to hrozně rád.

Ve Vítkovicích jste zažil i mistrovskou sezónu. Jak na ni vzpomínáte a jak jste se na titulu podílel?

To byl rok, kdy se vyhrál první a poslední vítkovický titul. Před dvěma lety už tomu bylo třicet let. Já s tím mančaftem celý rok trénoval, hrál jsem dvě nebo tři utkání a v nich odehrál nějakých dvacet, třicet minut, takže nějakým ohromným způsobem jsem k tomu titulu nepomohl. Ale bylo úžasný být součástí toho týmu.

Potom přišel přestup do Sparty. Jak na toto angažmá vzpomínáte?

Já vzpomínám na všechny věci ve fotbale v dobrém. Přišel jsem do tehdejší Sparty, která předtím ani potom už tak silná nikdy nebyla. Hrálo tam v té době 10 reprezentantů. Já když přišel na hřiště tak jsem jako jedinej nebyl reprezentant.

Během svého působení na Letné jste se Spartou také vyhrál titul. Kdybyste měl tento titul s tím z Vítkovic porovnat, na který raději vzpomínáte?

Raději asi na ten z Vítkovic, protože jsem byl strašně mladičkej, bylo to poprvý a bylo to strašně fajn.

Vzpomenete si na první gól ve Sparťanském dresu?

Ten jsem dal hned v prvním utkání. Vyhráli jsme v Dunajské Stredě 2:1 a já jsem dvě nebo tři minuty před koncem rozhodl zápas. Na to si vzpomínám.

Jak padl?

Frýďas mi to prohodil někde na stranu a já jsem podél gólmana vystřelil.

Následně jste přesoupil do Viktorie Žižkov, kde jste odehrál v lize nejvíce zápasů. Je vám proto tento klub nejblíž? Jak na léta na Žižkově vzpomínáte?

Já na to angažmá vzpomínám strašně rád, protože se tady sešla výborná parta, hlavně v ročnících 1993, 1994 a 1995 to byly úžasné roky ve Viktorce. Vyhrál se pohár,hrály se evropské poháry, byli tady úžasní hráči, takže já na to vzpomínám strašně rád.

Kdybyste mohl zavzpomínat na ten první ročník Českého poháru a finále proti Spartě za kterou jste hrál, musel to pro vás být zajímavý zápas...

Do finále jsme se dostali tak, že jsme v semifinále porazili Slavii, kde jsem dal rohodující gól na 3:1. Finále pak bylo pro mě takové specifické. Nehrál jsem od začátku, nastoupil jsem asi v 65. minutě za stavu 1:0 pro Spartu, podařilo se mi vyrovnat, zápas šel do prodloužení a ve 120. minutě jsem kopal penaltu, kterou jsem vyrovnal na 2:2, zápas šel do pokutových kopů, ve kterých jsme se štěstím zvítězili.

Evropské poháry jste si zahrál jak se Spartou tak s Viktorií. Vybaví se vám váš první zápas na evropské scéně?

Určitě si pamatuju na zápas vydařený jak z mé strany tak ze strany Sparty proti Benfice, kde jsme hráli 1:1. Vybavuji si i zápasy s Viktorkou, v předkole jsme postoupili přes tým ze Švédska. Doma jsme tehdy vyhráli gólem Karla Poborského 1:0 a já pak venku přispěl k remíze 3:3.

Který z těch zápasů v Evropě se vám osobně povedl nejvíce?

Já vzpomínám nejvíce asi na zápas na té Benfice v Lize mistrů. Ta soutěž, to je něco výjimečného. Skvelá atmosféra, podali jsme si ruce s Eusebiem, to byl velký zážitek.

Zahrál jste si i proti Chelsea na Stamford Bridge. Jak jste si užil tenhle zápas?

Ono to tehdy bylo trošku jiný, protože on ten stadion byl plný, ale byla zavřená jedna tribuna. Probíhala tam nějaká rekonstrukce, takže diváků tam bylo zhruba 25 tisíc. To na té Benfice bylo narváno a ta atmosféra byla úplně jinde.

Podařilo se vám vstřelit gól v Poháru vítězů pohárů. Mohl byste nám ho popsat?

Pamatuji si na něj.Zahráli jsme balon po pravé straně, Petr Holota odcentroval a já jse, dal hlavou gól.

V české lize jste nastřílel dva hattricky a jeden z nich byl dokonce čistý. Bylo to v zápase proti Hradci Králové, jak jste ho slavil?

Ani tak nevzpomínám na to, jak jsem ho dal, jako spíš na to, jak jsem ho slavil (smích). Ve Vítkovicích na mě totiž už čekali kamarádi hokejisti, se kterými jsme to slavili až do ranních hodin. Je to fajn, když člověk vstřelí v jednom zápase tři branky.

Po několikaletém působení na Žižkově jste pak hrál za České Budějovice a Lázně Bohdaneč. Mohl byste nám popsat tato angažmá?

V Bohdanči jsem hrál půl roku, dal jsem tam čtyři branky a všechny ty góly znamenaly body. Dohromady těch bodů ale bylo málo. Na jaře jsem se pak stěhoval do Českých Budějovic a tam se mi to asi moc nepovedlo. Myslím, že jsem tam ani gól nedal a nejhorší pro mě pak bylo, že oba dva mančafty na konci sezóny spadly.

Skončila tím pak vaše profesionální kariéra?

Hrál jsem potom půl roku ve druhé lize v Neratovicích, hrál jsem na Slovensku půl roku v Rimavské Sobotě, pů roku v Dunajské Stredě a potom jsem hrál rakouskou ligu v mančaftu s Honzou Maroši. Na to taky strašně rád vzpomínám.

Co považujete za největší úspěch vaší kariéry?

Určitě to je finále toho poháru s Viktorkou na Strahově. To byla taková euforie, výsledek, který nikdo nečekal. To bych určitě vypíchl.

Nastupoval jste i za mládežnické celky reprezentace. Co pro vás znamenalo reprezentovat svou zemi?

Tehdy to byly ještě mládežnické celky Československa. Hráli jsme kvalifikaci osmnáctek, ale nepodařilo se nám postoupit. Byla to ale zajímavá zkušenost zjistit, jak to chodí v mezinárodním fotbalu. Ty reprezentační srazy byly vždycky fajn, byl jsem tam jediný z Vítkovic a jezdili jsme tam společně s kluky z Baníku.

V posledních letech nastupujete v Silvestrovském derby za Spartu, je to klub, který je vám nejsympatičtější?

Na Spartu chodím často na domácí zápasy, na Viktorce zase trénuju mládež. Za staré gardy hraju za Spartu, protože Viktorka jí nemá. Fandím ale oběma klubům.

A jak vás vlastně baví trénování?

Trénuju osmnáctileté a devatenáctileté kluky, snažím se s nimi vždycky vyjít. Mám štěstí, že mám skvělou partu kluků, kteří drží za jeden provaz. Mě ta práce baví a baví i ty kluky, což je nejdůležitější.

Který váš gól považujete za nejhezčí?

Hezký gól byl určitě ten Spartě za Viktorku ve finále poháru z dálky, pěkný byl taky ten za Vítkovice z voleje proti Slovanu Bratislava.

A ten nejdůležitější?

Zase zmíním ty dva z toho finále poháru. Ono když jste mladý, tak si myslíte, že vás to ještě v životě potká Xkrát. Ale tak tomu není. Podobné chvíle zažijete jednou dvakrát za život, někdo je nezažije třeba vůbec nikdy.

Kdo ze současných útočníků se vám líbí a je vám třeba typologicky podobný?

Mě se třeba líbí Michael Krmenčík, tím jak je průbojný. To je útočník podle mého gusta.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě vždycky znamenal a vždycky znamenat bude krásný pocit. A mám to tak dodnes. Teď jsem třeba dal gól v poslední soutěži za svou vesnici, a pořád mám z toho stejný pocit. Je to nádhera.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je skvělá, rychlá a jednoduchá hra. I když někteří v něm vymýšlejí strašné složitosti. Přitom se stačí akorát hýbat, hrát jednoduše a dávat góly.

Další příběhy

Petr Rada

Dát dva góly mistrům světa byl zážitek

Dosáhl jsem toho, co jsem si jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel. Tak vzpomíná na aktivní kariéru Petr Rada, bývalý skvělý obránce Dukly, bývalý trenér reprezentace a současný fotbalové Příbrami. Vrchol prožil na Strahově proti mistrům světa z Itálie v kvalifikaci EURO 1984. Dal oba góly vítězů. „Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou.“