Mario Lička je spolu s otcem Vernerem a bratrem Marcelem dalším členem hrdého rodu fotbalových gentlemanů, pro které je tento sport nesdílnou součástí života. Během své profesionální kariéry hrál střapatý středopolař ve Francii, Anglii i Polsku, jeho kořeny patří ale do Baníku, s nímž také získal trofej pro mistra české ligy. V cizině si zase zahrál po boku slavného Garetha Balea.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem zhruba ve čtyřech letech. S celou rodinou jsem žil tehdy ve Francii, kde hrál táta profesionálně fotbal. Právě on mě přivedl do mého prvního klubu, a to do Grenoblu.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval?
V žákovských letech ve Francii jsem hrál útočníka. Táta chtěl, abych dával góly, což se mi i docela dařilo. Po návratu do Čech jsem se ale posunul do zálohy a tam už také zůstal.

Kudy vedla vaše cesta do ligy?
Od deseti let jsem působil v Baníku, což je můj mateřský klub. První profesionální smlouvu jsem ale dostal až ve dvaceti, čemuž tedy předcházelo deset let tvrdé práce a odříkání (směje se). Právě za Baník jsem hrál i svůj první ligový zápas.

Vzpomenete si na něj?
Hráli jsme na Bohemce a bohužel prohráli 1:2. Zrovna mně se ale podařilo vstřelit ten první a jediný náš gól. Matně si pamatuju, že jsem dostal zpětnou přihrávku a z jedničky to napálil do brány.

S Baníkem jste získal i mistrovský titul. Jak na to vzpomínáte?
To bylo něco úžasného. Od prvního do posledního kola jsme měli vyprodané Bazaly. Na to člověk nikdy nezapomene.

Několik let jste strávil v zahraničí. Jak vzpomínáte na anglický Southampton?
Tam jsem působil dva roky. Byla to pro mě obrovská škola. Super stadion i fanoušci, skvělé podmínky pro fotbal. K tomu prostě není co dodat.

Vybavíte si svůj první ligový gól za Southampton?
To byla střela zdálky proti Stoke, kdy jsme vyhráli 1:0. A asi budete znát toho, kdo mi na tu branku nahrál. Byl to Gareth Bale.

Za francouzský Brest jste pro změnu vstřelil první branku z penalty. Čím to, že vás na ni poslali, když to byl váš teprve čtvrtý zápas za tým?
Tam se to určuje na základě předešlých tréninků s tím, že penalty kopou většinou útočníci nebo záložníci. Já byl jeden z určených a zkrátka mě k ní pustili.

A co vaše další trefy za Brest?
V hlavě mi utkvěla hlavně ta proti Lyonu na 1:1. Byla to rána z voleje a jedna z nejhezčích branek celé sezony. V bráně soupeře stál navíc tehdy Hugo Lloris, momentálně brankář Tottenhamu a francouzské reprezentace. Taky si pamatuju na gól v Bordeaux proti Plášovi (Jaroslavu Plašilovi), kde mi to ale nechtěli moc uznat, protože to byla tečovaná střela. Doma proti St. Etienne se mi pak povedl malý zázrak, když jsem skóroval hlavou. Po tom kole jsme dokonce byli první v tabulce.

V české lize jste ve třech utkáních skóroval hned dvakrát.Co chybělo k hattricku?
Abych řekl pravdu, já si pamatuju hlavně tu mistrovskou sezonu, v níž jsem skóroval jen čtyřikrát. Ale to množství šancí, co jsem nedal... Kdybych z toho dal jen půlku, měl bych nějakých patnáct gólů. A co se týče těch hattricků, ty mi v hlavě nikdy příliš neležely. Vždycky jsem byl tím, kdo radši nahrává než střílí.

Dva góly do sítě Sparty jste si ale jistě užil moc...
Tak to samozřejmě. Byla to snad má první sezona v první lize, začátek kariéry. Vím, že dva góly v utkání vstřelil Spartě i můj bratr Marcel. Tak aspoň v tomhle jsem ho dohnal (směje se).

Co se týče titulu, ten jste s Baníkem mohl získat i v sezoně 2009/10, kdy vám k titulu chybělo jen málo. Jak na to vzpomínáte?
Musím říct, že tahle sezona mi v žaludku ležela ještě dlouho. K dalšímu titulu jsme měli opravdu jen krůček. Dvě kola před koncem jsme o něj ale remízou s Mladou Boleslaví přišli. Renda Bolf byl zraněný, mě střídali v 60. minutě po nějaké srážce... Nakonec jsme zkrátka dostali vyrovnávací gól. Myslím, že to doteď mrzí všechny, co za Baník tenkrát hráli. Opravdu chyběl jenom kousek.

Pojďme teď ke Garethu Baleovi. Jaký to byl člověk, když jste s ním byl v kabině?
On tehdy teprve začínal. Bylo mu 17 let, ale rozhodně tak nevypadal. Byl už vyspělý a my ho používali na post krajního beka. Už tehdy se jevil velmi zdatný technicky. Kopal přímáky přes zeď a každý věděl, že je to velký talent. O rok později pak přestoupil do Tottenhamu. Tam to bylo pro něj nejdřív těžké, ale ustál to a vypracoval se až v to, čím je teď. Jako kluk byl ale vysmátý a vždycky s ním byla velká sranda.

Zahrál jste si i za reprezentaci. Jak na to vzpomínáte?
Tak moje reprezentační anabáze nebyla moc valná. Absolvoval jsem dva zápasy na turnaji ve Spojených arabských emirátech a pak jeden přátelák v Dánsku. Kdybych měl ve fotbale něčeho litovat, tak toho, že jsem se v reprezentaci neprosadil víc.

Ve fotbale jste ale nadále aktivní, což dokládá vašich šest gólů v nedávném pohárovém utkání za Zbuzany...
To jsme hráli první kolo českého poháru a je pravda, že mi tam spadlo všechno, na co jsem sáhnul. Takový zápas jsem nezažil ani v žácích. Ale jelikož fakt nejsem žádný střelec, tak mě to nechalo chladným.

Který svůj gól vlastně považujete za nejdůležitější?
Určitě ten vyrovnávací proti Lyonu nebo povedené nůžky za Baník proti střížkovským Bohemians. Díky nim jsem dokonce soutěžil s Petrem Švancarou o nejhezčí ligový gól, ale vyhrál Petr.

Co pro vás vlastně znamená gól?
Gól pro mě znamená přetavení práce celého týmu v to kýžené ovoce. Ale jestli ho dám já nebo někdo jiný, v tom nedělám rozdíl.

A co pro vás znamená fotbal?
Součást mého života. Člověk ho dělá od dětství, kdy měl jenom školu a pak fotbal, nic jiného neexistovalo. A i když teď už fotbal profesionálně neprovozuju, tak ho hraju, protože mi zůstal navždy v srdci.