Šestkrát vyhrál domácí ligu se Spartou. S reprezentací to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, ale první gól v národním dresu vstřelil Václav Němeček až v kvalifikaci EURO 1992 proti Francii. V Bratislavě před 41 tisíci diváků. „Do střely se mi vrhnul Manuel Amoros, míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám ale dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2,“ ohlíží se vicemistr Evropy 1996.

„Díky fotbalu jsem se naučil tvrdě pracovat a disciplíně. Poznal jsem spoustu kamarádů a procestoval kus světa. Kontakty z fotbalu využívám dodnes i mimo fotbal. První krůčky jsem psal v Hradci Králové. Táta chtěl, abych zkusil hokej, protože sám chytal. To bylo ovšem složité, protože žáčci měli led ráno kolem šesti hodin a my museli ještě dojíždět. Byl jsem na tréninku asi třikrát a pak jsme zkusili fotbal a stal jsem se hráčem Spartaku Hradec Králové.

Celou kariéru jsem hrál spíš v záloze, buď na pravém kraji, nebo nejvíc uprostřed. Pamatuju si na první dorostenecký ligový gól. Na Julisce, na vedlejším hřišti, jsem dával hlavou po rohu. Hned jsem se plazil po síti za brankou a slavil. S dospělým fotbalem jsem začínal ještě v Hradci. Hrála se druhá liga a byl v ní povinný mladík v základní sestavě. Nastupoval jsem tedy od začátku a hodně utkání jsem odehrál celých.

V osmnácti jsem přestoupil do Sparty a pomohlo mi, že měl trenér Zachar spory se staršími hráči. Honzu Bergera vyndal ze sestavy a na truc tam dal mě. Využil jsem toho, hned v prvním roce jsem odehrál kolem dvaceti zápasů. První ligový gól byl proti Rudé Hvězdě Cheb. Možná mám v zápise dva. První střelu ale tečoval Standa Griga, takže pro mě platí až ten druhý. Střela ze střední vzdálenosti, někde na hranici vápna.

Měl jsem to štěstí, že jsem ve Spartě potkal dvě výborné generace hráčů. Titulů bylo hodně a slavit jsme je uměli. Rád však vzpomínám i na sezony, kdy se nám titul vyhrát nepodařilo, ale třeba jsme porazili v Bratislavě Slovan 3:0. Dával jsem i gól. Oni se těšili, že nás porazí před Mečiarem, který byl na tribuně. Z toho jsme měli radost, i když jsme ligu nevyhráli.

Do Francie jsem přestoupil díky tomu, že se nám se Spartou povedl nultý ročník Ligy mistrů. Skončili jsme ve skupině druzí za Barcelonou, finále hráli bohužel pouze vítězové. Právě v Barceloně jsme důstojně prohráli 2:3, já dal gól, takovou doklepávačku po akci Romana Kuklety. Na tribuně seděli zástupci FC Toulouse a oslovil je můj výkon. U nich jsem dal gól, na který jsem hrdý. V poháru proti Sochaux jsme vedli útok kousek za půlicí čarou. Všiml jsem si, že brankář je hodně daleko z branky, tak jsem to zkusil a vystřelil. Zapadlo mu to do růžku. Nádhera.

Přes Servette Ženeva jsem se vrátil na Spartu. Hrála se tady Liga mistrů. Třeba proti Parmě, měli jsme těžkou skupinu s Dortmundem. Pak se naskytla příležitost a odešel jsem na dva úžasné roky do Číny. První rok jsme vyhráli ligu o sedmnáct bodů, dostali jsme se do finále asijské Ligy mistrů. V týmu jsem hrál se dvěma Švédy a rozuměli jsme si jak na hřišti, tak mimo ně.

Jsem rád, že jsem odehrál tolik zápasů v reprezentaci. Poprvé jsem se trefil proti Francii v Bratislavě. Do střely ze střední vzdálenosti se vrhnul Manuel Amoros, se kterým jsem se setkal i ve Francii, velmi příjemný člověk. Míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2.

To bylo ještě za Československo. Za Česko jsem dal asi i jeden z nejdůležitějších gólů v kariéře. Na Letné jsme prohrávali s Holandskem 0:1. Ve druhém poločase vyrovnal Tomáš Skuhravý, já po rohu Pavla Kuky naběhnul na první tyč a míč lehce tečoval do branky. Pak to dokončil Patrik Berger z přímého kopu na 3:1. Bylo to velké a důležité vítězství v kvalifikační skupině. Poslední zápas jsem odehrál v semifinále EURO v Anglii. Stříbrná medaile byla pěkná tečka.“