Sotva někdo napodobí pestrobarevný fotbalový životopis Luboše Kubíka. Dal gól v osmifinále mistrovství světa, penaltou pomohl k postupu do finále EURO, zahrál si v Itálii ve společnosti Maradony, Baggia a Van Bastena, ale také v Německu, Francii a USA. „Jako mladý jsem jenom doufal, že si jednou zahraju první ligu,“ usmívá se záložník, který ještě ve federální lize v Banské Bystrici nastřílel za zápas 5 gólů.

„Každý fotbalista touží zkusit zahraniční ligu. My jsme za tehdejší politické situace tu šanci neměli. Nebo velice malou a musel bych čekat až do třiceti let. Už jsme to prostě s Ivošem Knoflíčkem nevydrželi a rozhodli se zůstat na zájezdu se Slavií v cizině.

Měli jsme kontakt s tehdejším anglickým prvoligovým celkem Derby County, chtěli jsme se tam fotbalově posunout. Ivoš i já jsme hráli první ligu a asi šest let i v reprezentaci. Šance přestoupit někam nebyla žádná. Se Slavií jsme strašně málo hráli evropské poháry, nikam jsme se nedostávali. Tak jsme se rozhodli. Byl to těžký krok. Stálo nás to rok stopku, nemohli jsme hrát za žádný celek. Ale myslím, že se nám to pak vrátilo.

Nakonec jsem se objevil ve Fiorentině a tohle angažmá bylo fantastické. V tu dobu tam hráli nejlepší fotbalisté světa. Zažil jsem absolutní profesionální přístup. Měl jsem možnost hrát proti hráčům, jako byl Roberto Baggio, Maradona, Van Basten, Lothar Matthäus a další. Pro mě to bylo TOP. Za ty dva roky v Itálii jsem dal osm gólů, v paměti mi zůstanou. Například ten proti AC Milan a pěkný byl také proti Laziu Řím.

Z Fiorentiny jsem šel ještě do Mét, kde jsem strávil víc než dva hezké roky. Poznal jsem francouzskou ligu. Zase tam hráli skvělí hráči jako začínající Zinedine Zidane. Mužstvo bohužel nebylo tak věhlasné, aby mohlo hrát o přední příčky, proto mě další kroky zavedly na dva roky do 1. FC Norimberk. Vyzkoušel jsem si Bundesligu, což je také krásná soutěž.

Potom jsem se vrátil domů. Jednak kvůli zranění, měl jsem operované koleno a chtěl se dát do kupy, a rozjížděla se naše parta pro stříbrné EURO. Šel jsem pomoci Atlantiku Lázně Bohdaneč k postupu do druhé ligy. Uzdravil jsem si koleno, naskočil do Drnovic, abych se dostal do ligy, a nakonec jsem hrál na šampionátu v Anglii. To byl nezapomenutelný zážitek. Po EURO jsem půl roku zkusil pomoci Slavii v Poháru UEFA a dalšího půl roku strávil opět v Atlantiku, kde ale nastaly problémy a já kývl na nabídku Chicaga Fire. Začínal tam úplně nový tým tamní ligy Major League Soccer. Chtěl jsem poznat Ameriku, naučit se jazyk a dohrát v klidu kariéru. Vše se mi povedlo a narazil jsem na výborné lidi. Za ty roky se nám podařilo dvakrát vyhrát ligu a jednou pohár. Dal jsem několik pěkných gólů z trestných kopů a konečně jsem mohl poznat, co je to vítězství v ligové soutěži. Nikde jinde se mi to nepovedlo. Nejblíž jsem byl s Fiorentinou ve finále Poháru UEFA, ale bohužel nás porazil Juventus.

První ligový gól jsem vstřelil za Slavii, kam jsem se dostal přes žáky Spartaku Choceň, dorost Spartaku Hradec Králové a druholigový Hradec Králové. První reprezentační gól padl nejspíš v přátelském utkání proti Polsku v Brně. Mezi nejdůležitější určitě patří gól přes zeď proti Kostarice na MS v Itálii, který nám dal klid na 3:1, a my postoupili do čtvrtfinále. Důležitá byla taky penalta proti Francii v semifinále EURO 1996. Rád vzpomínám na gól v přátelském utkání ve Švýcarsku, dal jsem ho na 2:1 po centru Karla Kuly volejem přes celou bránu. Málokdy se takový dá.

Je známé, že se mi zadařilo v jednom zápase československé ligy v Banské Bystrici, v němž jsme vyhráli 7:0, a já dal 5 gólů. To byl den, kdy tam padá všechno a vy hrajete s lehkostí a radostí.“