Málokdo z českých fotbalistů může říct, že má mistrovský titul ze čtyř různých zemí. Bývalý reprezentant Jiří Jarošík je jedním z nich.

V kolika letech jste začínal s fotbalem? Kde to bylo a kdo vás k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl táta a bylo mi pět let. Začínali jsme spolu s bráchou, kterému bylo sedm a bylo to v FK Chuderov.

Na jakých pozicích jste nastupoval a jak vám šlo střílení gólů?

Nastupoval jsem takřka na všech pozicích. Hrál jsem z kraje zálohy, útočníka, hrál jsem i obránce a samozřejmě, hlavně v žákovských kategoriích, jsem dával spoustu gólů.

Vzpomenete si na svůj úplně první fotbalový zážitek?

Vzpomínám si asi na svůj úplně první zápas, kdy jsem hrál pravé křídlo v kategorii od šesti do třinácti let a já byl ten nejmladší. Hráli jsme tenkrát u nějaké vysoké hory a já jsem celý zápas koukal na tu horu (smích).

Můžete nám popsat svou profesionální kariéru?

No, tak ta byla docela dlouhá a jsem za ní hrozně rád, protože fotbal pro mě byl vždycky všechno. Samozřejmě největší sen byl dostat se do Sparty. To se mi splnilo a následně jsem udělal i další kroky v kariéře - do Ruska, do Anglie, do Skotska a pak do Španělska. Jsem rád, že jsem poznal všechny tyto země a jsem za to vděčný.

Debutoval jste v necelých devatenácti letech v dresu Sparty. Jak vzpomínáte na svůj první ligový zápas?

Jo, tak to si pamatuji velice dobře. Hráli jsme v Brně za trenéra Petržely. Byl to první zápas sezony a já jsem dostal po Tomášovi Řepkovi druhou červenou kartu. Byli jsme tedy vyloučeni dva a prohráli jsme 2:1. Pamatuji si, že tam byla skvělá atmosféra, asi třicet tisíc lidí, a já si pamatuju jenom pana trenéra Petrželu, jak na mě řval (smích).

První ligový gól jste dal v dresu Liberce proti Ostravě. Vzpomínáte si na tu gólovou situaci?

Pamatuji si to přesně. Byl jsem střídající hráč a s Ostravou jsme prohrávali 1:2 doma. Měli jsme rohový kop, já jsem vystřídal, naběhl do šestnácky, dal jsem gól a brankář mi při tom střetu rozbil hlavu, takže jsem šel zase za hřiště dolů.

Před svým odchodem do zahraničí jste se Spartou vyhrál čtyři tituly. Vzpomenete si, jaký jste měl pocit, když jste poprvé zvedl pohár nad hlavu?

Na to už si moc nepamatuji, protože už od té chvíle uplynula nějaká doba, nicméně, jak jsem zmínil, hrát za Spartu a vyhrávat s ní tituly byl můj největší sen. Tenkrát tam ale byla jistá pravidelnost, to už se teď bohužel neděje, ale na každý titul samozřejmě rád vzpomínám.

Zmínil jste, kde všude v zahraničí jste působil. Které angažmá v pro vás bylo z vašeho pohledu nejdůležitější?

Každé angažmá mi dalo něco. Přestup do Ruska byl povedený, byl jsem jedním z nejdražších hráčů, kteří tam tenkrát z venku přisli. Dva roky jsem tam odehrál a myslím, že můžu říct, že byly úspěšné, jak fotbalově, tak lidsky. Následně jsem udělal krok do Chelsea, což byl samozřejmě obrovský skok. Nebylo to tam pro mě jednoduché, ale chtěl jsem hrát, tak jsem šel na hostování do Birminghamu, kde se mi dařilo. Možná i díky tomu jsem si potom mohl vybírat, jak půjdu a zvolil jsem Celtic. I kvůli Lize mistrů, která mi chyběla. Po pár letech jsem se vrátil do Ruska, tedy do pro mě známého prostředí. Lidi mě tam měli rádi, tak jsem se vrátil a po dvou letech se pak přesunul do Španělska. Bylo mi 32 hrál jsem za Real Zaragoza a byla to dost možná nejlepší část mé fotbalové kariéry.

Nastupoval jste také v reprezentaci a to v mládežnických tak seniorských výběrech. Co pro vás znamenalo reprezentovat svou zemi?

Jako každý kluk jsem si přál reprezentovat. Začínal jsem tehdy v U15 nebo U16. Následně jsem prošel dalšími kategoriemi až do „Áčka“. Možná těch startů mohlo být daleko víc, ale takový je fotbal. Já jsem možná vždycky dával přednost spíše tomu klubu, čehož nelituju, ale je pro mě možná trošku škoda, že jsem se nepodíval na nějaký velký turnaj.

S jednadvacítkou jste ale zažil stříbrné EURO 2000 na Slovensku. Jaké máte vzpomínky na tento turnaj?

Musím říct, že celkově na Slovensko mám dobré vzpomínky. S Teplicemi jsem tam vyhrál posledního přeborníka ČSFR v kategorii U15, to jsme vyhráli v Bratislavě. No a pak samozřejmě vzpomínám na tenhle skoro zlatý pohár, kdy jsme ve finále s jednadvacítkou prohráli s Itálií. Je škoda, že jsme to tenkrát nedotáhli do vítězného konce.

V evropských pohárech jste odehrál více než 70 zápasů. Je mezi nimi nějaké utkání, které vám uvízlo v paměti nejvíce?

Těžko říct. Já jsem měl to štěstí, že jsem vždy hrál před skvělými fanoušky, kteří uměli vytvořit vynikající atmosféru. Většinu zápasů jsem odehrál v Lize mistrů, takže jsem měl možnost se potkávat s velkými soupeři prakticky každý měsíc. Nejvíc pro mě asi byla pohárová utkání v dresu Celticu, protože jeho fanoušci jsou opravdu výjimeční a byla tam vůbec nejlepší atmosféra.

Jak byste se charakterizoval jako hráč?

Vždycky jsem byl týmový hráč. Vždy jsem ocenil brankáře, který zabránil gólu, obránce, který zablokoval střelu, dále samozřejmě záložníkům nebo útočníkům, když připravili gól. Útočník byl vždycky taková ta třešnička práce celého týmu, ale já respektoval a uznával všechny, kdo tým tvořili.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyústění práce celého týmu a je to odměna jak pro tým samotný, tak pro fanoušky.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená asi všechno. Musím říct, že jsem se asi narodil na téhle planetě kvůli fotbalu.

Je něco, co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Mladým fotbalistům a fotbalistkám bych hrozně přál, aby dosáhli svých snů, za kterými si musí jít celou dobu. Nesmí je nic odradit, musí ten fotbal milovat a dát tomu všechno.