Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Karel Jarolím

Miluju tvořivé hráče

Prožívá vrchol trenérské kariéry, vede národní tým. Kouč Karel Jarolím ale zavzpomínal i na dobu, kdy sám v pozici záložníka střílel branky. „Na góly se fotbal hraje, pak propuká vlna emocí,“ popisuje trenér, jenž dvakrát slavil titul se Slavií (2008 a 2009). Zároveň přiznává, že má rád technické hráče. „Miluju fotbalisty, kteří mají nápady a jsou schopni něco vymyslet,“ tvrdí Jarolím. Snad jich v reprezentaci bude mít dost!

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v Třemošnicích, kde jsem vyrůstal. Přivedl mě k němu otec, který byl sám aktivním hráčem na nižší úrovni. Fotbal měl rád, takže to přišlo zcela přirozeně.

Do jakých pozic vás vaši trenéři v počátku stavěli? Vyzkoušel jste si různé posty?

Většinou mě stavěli do ofenzivních pozic. Dříve se hrálo v trochu jiných rozestaveních, takže co si pamatuji, nastupoval jsem na levé spojce.

Vzpomenete si na váš první ligový zápas?

První ligový zápas si pamatuji. Hrál jsem za Slavii, a pokud se nepletu, bylo to utkání v Trenčíně. Myslím, že jsme ho nezvládli, ale pro mě to byl svátek. Naplnil se totiž můj sen, který jsem měl od mládí – nastoupit do ligového zápasu.

Kdy jste vstřelil váš první ligový gól?

Na ten si také dobře pamatuji. Bylo to v sezóně 1977/1978. Nevím, o kolikáté kolo se jednalo, ale bylo to ligové utkání v Žilině.

Dokázal byste tuto branku popsat?

Dostal se ke mně odražený balón v šestnáctce a podařilo se mi ho trefit vnější šajtlí do vzdálenějšího rohu branky.

Který z vašich gólů byl ve vaší kariéře nejdůležitější nebo nejkrásnější?

Nedá se říct, že bych některé góly oproti ostatním nadhodnocoval. Myslím si, že každý gól, který člověk dal a mužstvu pomohl k úspěšnému výsledku, byl důležitý.

Pamatujete si na nějaké utkání, ve kterém jste vstřelil více než jednu branku?

V jednom zápase se mi povedl hattrick, v několika dalších jsem dal dvě branky. Těch zápasů bylo víc, ale nechci říkat, že hodně.

Vy jste byl také úspěšným reprezentantem. Vybavujete si některou z vašich reprezentačních branek?

Určitě si je pamatuji, protože jsem za reprezentaci zase tolik zápasů neodehrál. Ale v těch, co jsem odehrál, si vzpomínám, že jsem vstřelil vítězný gól proti Řecku. Byla to příprava před mistrovstvím světa ve Španělsku. Myslím, že to bylo jarní utkání hrané na Strahově. Druhý gól jsem dal proti Maltě.

Jak probíhal váš přerod z hráče v trenéra?

Vzhledem k tomu, že jsem měl kariéru hráče poměrně dlouhou, neměl jsem příliš mnoho času získávat praxi v nižších soutěžích nebo u mládeže. Během studia nejvyššího trenérského vzdělání, jsem dostal nabídku z Příbrami. Když si na to zpětně vzpomenu, byla to od pana Starky velká odvaha. Nebál se toho a já byl hozený do vody. Tím odstartovala moje trenérská kariéra.

Co pro vás znamená gól?

Je to projev emocí. Když ho dostanete vy, emoce jsou to také, ale opačné. Na góly se fotbal hraje, a když ten gól padne, vlna emocí propukne.

A co pro vás znamená fotbal?

Myslím si, že je to nejzajímavější kolektivní sport, i když by mi samozřejmě mnoho lidí oponovalo. Vzhledem k tomu, že jsem ve fotbale od malička, vidím v tom filozofii. Je to kolektivní sport, mužstvo si musí sednout. Vzhledem k tomu, že jsem působil na pozici tvořivého hráče, miluji hráče, kteří jsou schopni něco vymyslet, mají nápady a dokážou najít momenty překvapení a soupeře zaskočit. Miluji technický fotbal.  

Další příběhy

Petr Kouba

Hrdý jsem na nulu proti Barceloně

Před dvaceti lety chytal Petr Kouba ve Wembley ve finále EURO, pomohl k titulům Spartě a La Coruni. Ale taky dal ligový gól. Na Letné. „Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil,“ usmívá se bývalý skvělý brankář. „Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu.“

Luboš Kozel

Běžel jsem někam k rohovému praporku

Do první ligy nakoukl Luboš Kozel, bývalý obránce a dnes trenér pražské Dukly, pozdě, až ve 23 letech. Ovšem už ve čtvrtém utkání za Slavii se poprvé trefil. „Na Žižkově po centru hlavou. Ani jsem nevěděl, jak se radovat. Běžel jsem někam k rohovému praporku s roztaženýma rukama k našemu kotli,“ vybavuje si ligový mistr z roku 1996, který se prosadil i v reprezentaci: proti Faerským ostrovům tečoval centr Pavla Nedvěda.