Stal se mistrem Evropy do 21 let, v české lize získal dva tituly se Spartou, ve které skončil proto, že kdysi neodhadli v Ďolíčku jeho talent. Lukáš Zelenka je dokonce jediným českým fotbalistou, který se trefil jako soupeř na Old Trafford. „Z kariéry mi nejvíc utkvěly v paměti góly z Ligy mistrů. Třeba na Spartě s Besiktasem Istanbul na 1:0. Pocit štěstí, který člověk do konce kariéry nezapomene,“ ohlíží se.

„Lidé se chodí na fotbal bavit a já byl ten, kdo byl schopen pocit radosti a štěstí dát. Miloval jsem situace, kdy spoluhráči přihrajete před prázdnou bránu a on to jen uklidí.

Začínal jsem před barákem. Poté jsem přišel na nábor do Bohemky, kde mě nevzali, protože jsem neuměl zpracovat balon. Pak mě táta přivedl na starý stadion Sparty s dřevěnou tribunou. Tam nám hodili balon a řekli: Hrajte. Hned mě vybrali a od pěti let jsem působil ve Spartě. Podle mě si potom drbali na Bohemce hlavu. S balonem jsem uměl dobře, odmala se mně dařilo.

Postupně jsem nastupoval ve výběrech Prahy, v sedmnácti jsem s o rok staršíma klukama vyhrál dorostenecký titul a odešel do zahraničí. Tam jsem podepsal první profesionální smlouvu a bylo jasné, že se fotbalem budu živit. Sparta si mě v té době nepojistila smlouvou, a tak jsem šel z nejlepšího českého klubu do nejlepšího v Belgii, do Anderlechtu Brusel. Ale do B-týmu, což byla chyba. Do prvního týmu se mi nepodařilo prosadit.

Proto jsem šel na hostování do KVC Westerlo. Tam jsem si udělal obrovské jméno, lidi mě zvolili klubovým hráčem desetiletí. Vyhráli jsme belgický pohár, v rámci celé ligy jsem byl nejlepší v asistencích. Tam jsem nakoukl do velkého fotbalu s plnými stadiony. I díky tomu jsem byl nominovaný do jednadvacítky, se kterou jsem vyhrál mistrovství Evropy. A pánové Pelta s Košťálem si mě vybrali zpět do Sparty, kde jsem hrál dalších pět let.

Jako malé děti jsme hvězdám na Spartě sbírali míče, pak jsem měl tu čest s nimi i hrát. Například s Jirkou Novotným. Snem tedy bylo hrát na tom stadionu, jako hráč prvního týmu. V té době jsem byl největší přestup Sparty, za veliké peníze. Odešel Tomáš Rosický a asi se ode mě očekávalo víc. Hráli jsme ale systém víc o běhání, na úkor fotbalovosti, a to byl můj problém. Chvíli trvalo, než jsem se dostal do vůdčího postavení. První gól za Spartu? Doma proti Opavě na 4:1. Začátky jsem neměl růžové, tak jsem se přicpal k penaltě. Ale kopl jsem ji blbě, gól padl až po dorážce. Nakonec jsem dostal čočku v kabině, že jsem to neproměnil moc suverénně.

Pak jsem přestoupil do Manisasporu, nováčka první ligy, ačkoliv jsem měl v minulosti i nabídky z Besiktase Istanbul, což jsem obrečel. Měl jsem se tam ale jako král. Když se situace v klubu zhoršila, domluvil jsem si s prezidentem Westerlo angažmá. Ale vlekla se se mnou operace tříselné kýly z Turecka a nemohl jsem tak silně nakopnout balon. Hekticky jsem zareagoval a odešel do Slovácka. Přes Budapešť jsem doputoval do Prostějova. Tenkrát hráli divizi a chtěli postupovat do 3. ligy, to se hned podařilo. Dřív jsme tam z Prahy jezdili čtyři a teď jsem tam sám.

Z kariéry mi nejvíc utkvěly v paměti góly z Ligy mistrů. Třeba na Spartě s Besiktasem Istanbul na 1:0. Potřebovali jsme ve skupině vyhrát. Balon měl Libor Sionko na levé straně, já si na něj z prostředka hřiště naběhl, udělal kličku stoperovi a šajtlí to dal gólmanovi mezi nohama. Pak jsem běžel podél lavičky a kluci na mě naskákali. To byl můj nejdůležitější gól na Spartě. Pocit štěstí, který člověk do konce kariéry nezapomene.

Podobně jako na gól, který jsem dal na Manchesteru United. Jsem jediný Čech, komu se to povedlo. Stadion? Nádhera, byl jsem jak v Jiříkově vidění. A navrch gól. Dostal jsem přihrávku z pole, míč jsem si pustil a pouze jej přešlápl. Šel jsem hned do narážečky a byl jsem sám tváří v tvář gólmanovi. Dal jsem to podél něj do brány. Bylo to na 1:2, běžel jsem pro míč do sítě s úmyslem, že chceme vyhrát. Nakonec jsme dostali nakládačku 1:4 a všechny góly nám dal Van Nistelrooy.“