Nebyli jsme žádný velký tým osobností, ale kluci z vesnic, co chtěli něco dokázat. Tak vzpomíná Martin Kotůlek na úžasné olomoucké angažmá, kde měl za spoluhráče Pavla Hapala či Radka Látala a pod dohledem trenéra Karla Brücknera si tým zahrál čtvrtfinále Poháru UEFA s Realem Madrid. „Tam jsme prohráli hloupým gólem v závěru. Mohli jsme i remizovat,“ říká bývalý bek.

„Moje tři největší úspěchy? Že jsem se vůbec dostal do ligy. Potom čtvrtfinále Poháru UEFA na Realu Madrid. A samozřejmě EURO 1996, a že jsem se tam dostal na hřiště. To byl vrchol kariéry.

Začínal jsem v Těšeticích, kam jsem docházel do školy. Bydlel jsem sice v Ústíně, což je vesnička blíž Olomouci, ale tam nebyla škola ani hřiště. Táta v Těšeticích hrál, celá rodina jsme jezdili na zápasy. Tam jsem byl pořád. Kopali jsme si vedle hřiště, chodili jsme za chlapy do kabiny po zápase, protože dostávali sodovky. A tak jsme tam na ně taky chodili.

Přes žáky a dorost v Náměšti jsem se pak dostal až do Olomouce. Její zájem jsem nijak neprožíval, ani jsem nesledoval zápasy v televizi. Mě bavil fotbal z důvodu, že je to o pohybu, že máte radost ze hry. Nikdy jsem neřešil věci typu, s kým hrajeme. Kolikrát jsem pouze věděl, kdy mám přijít na hřiště a kdy budeme hrát. Když už jsem byl profesionál, samozřejmě jsem se postupně zajímal víc.

Když jsem se vrátil z vojny do Olomouce, zůstal jsem tam asi 12 let. Byla to krásná kariéra. Hrál jsem ve všech pohárech, které se tu hrály. Například zápas na Realu Madrid ve čtvrtfinále Poháru UEFA, který jsme prohráli hloupým gólem v závěru. Tam jsme mohli i remizovat.

Nebyli jsme žádný velký tým osobností, ale kluci z vesnic, co chtěli něco dokázat. Dobře se to sešlo. Radek Látal, Pavel Hapal a jiní. Unikátnost týmu tkvěla v soudržnosti a v osobě pana Brücknera, který nám nasadil styl, který nám vyhovoval. Nácviky útoků a standardních situací, které jsme tady neúnavně trénovali, nám přinesly ovoce. Takže nás k tomu dovedli vynikající trenér, velká vůle a sny všech hráčů.

Už když pan Brückner přišel do kabiny, měl obrovský respekt. S jeho výškou, hlasem, s tím jak mluvil a jak prožíval fotbal. Trávil na stadionu dny i noci. Pro mě to bylo obrovská škola jako pro hráče a navíc jsem si z toho mnoho vzal i jako trenér. Potkalo mě to nejlepší, co mohlo.

Co já a EURO 1996? Byli jsme tu čtyři kluci - Milan Kerbr, Karel Rada, Radek Drulák a já. Když jsme dostali pozvánku na přípravný kemp, už jsme měli naplánované dovolené a vůbec jsme nepočítali s tím, že bychom tam jeli. Určitě rozhodla náhoda, že Tomáš Řepka dostal čtyři karty, takže kdyby přijel, neodehrál by nic. A dalším důvodem bylo stříbro v lize a možná přímluva pana Brücknera. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Tým byl složen ze starších i mladších hráčů a já už jsem hrával s érou starších hráčů, například s trenérem Chovancem, Skuhravým a dalšími. Znali jsme se skoro všichni, tam problém nebyl. Spíš jsem neznal zahraničních jména. Do Anglie jsem jel například úplně poprvé. Užíval jsem si to. Neměl jsem nervy, že budu nastupovat, že se musím chystat. Malinká šance asi byla, ale určitě ne taková, že bych se z toho znervózňoval. Když jsme hráli s Ruskem, byli jsme jednou nohou v letadle, ale Šmicer dal branku a celé se to otočilo a skončili jsme ve finále. Takže bomba.

Nakonec jsem naskočil i na hřiště, v 70. minutě semifinále proti Francii. Šel jsem se rozcvičovat, prostě to tak přišlo, neměl jsem čas být nervózní. Byl jsem rád, že jsem se tam dostal, na rozdíl od Milana Kerbra, který nenastoupil ani na minutu, což ho určitě moc mrzí a mě taky. I Pavla Hapala, který se zranil a nemohl jet, i když odehrál celou kvalifikaci. To mi bylo líto.

Dodnes vzpomínám na penaltový rozstřel. Byli jsme spojení v kruhu, drželi si palce a po gólu Míry Kadlece, když to všechno vybuchlo a dostali jsme se dál, to byla obrovská euforie, která se nedá popsat.“