Marek Heinz
Nikdy jsem neplánoval, že budu profesionál
Útočník Marek Heinz spojil své fotbalové začátky s Lázněmi Bohdaneč a také rodnou Olomoucí, když první roky své kariéry odehrál v tamní Sigmě. Na přelomu tisíciletí vybojoval s reprezentační jednadvacítkou postup na evropský šampionát, kde Češi skončili druzí. Díky tomu se jako jeden z mála hráčů posledních generací, mohl v roce 2000 podívat na olympijské hry. „Je pravda, že ve fotbalovém světě to asi není takový vrchol, ale olympiáda je zážitek,“ vzpomíná.
Poté opustil českou soutěž a působil v Bundeslize, kde oblékal dres Hamburku a Bielefeldu. V roce 2003 se opět do tuzemské ligy vrátil a v nadcházející sezoně dosáhl na své vůbec největší úspěchy, když se stal nejprve s ostravským Baníkem ligovým mistrem, následně byl nominován na seniorské Euro 2004 v Portugalsku, kde dokráčel s týmem až k bronzu. Na turnaji se navíc blýskl vítěznou trefou do sítě Lotyšska a jeho výtečně zahraný přímý kop v utkání s Německem, se stal dnes již legendární trefou.
Sám Marek Heinz to však vidí trochu jinak. „Ten gól s Němci mi každý připomíná, ale já si myslím, že gól na 2:1 v utkání s Lotyšskem byl daleko důležitější. Ta branka nám zajistila tři body a dostala nás do pohody. Gól proti Německu už vlastně nic neznamenal, protože jsme měli postup jistý."
Po Euru pak zamířil znovu do zahraničí, působil opět v Německu, ale i ve Francii, Maďarsku, Turecku či Rakousku. V reprezentačním dresu si zahrál i na mistrovství světa. Své domácí prvoligové působení zakončil v roce 2013 ve Znojmě. „Dal jsem si teď od fotbalu pauzu, chodím trénovat s třetiligovou Holicí a uvidíme, co bude dál," uzavírá.
Další příběhy
Pavel Horváth
Za jediný gól ve Sportingu jsem dostal DVD přehrávač
Bývalý středopolař Pavel Horváth měl patent na vydařené trefy. V barvách Slavie ukázkově přehodil gólmana Steauy Bukurešť, totéž se mu podařilo i ve Sportingu Lisabon a vychutnal si i brankáře Lovásika z Olomouce, jehož prostřelil z půlky. Jen ocenění za góly se měnila. „Za první branku v lize jsem dostal pohlavek, za lob v Lisabonu DVD přehrávač,“ vzpomíná Horváth.
Ľubomír Moravčík
Góly za nás slavily tribuny
Energickou dravostí i parádní technikou dával jiskru nejen národním týmům Československa a Slovenska. Ľubomír Moravčík prožil nejúžasnější angažmá až po 33. narozeninách. Tehdy přestoupil do Celtiku Glasgow. „Odehrál jsem dvě ligová kola a hrál se zápas s Rangers. V něm jsem to po třech nebo čtyřech dotecích s míčem trefil ze šestnáctky levou nohou a vedli jsme 1:0,“ vzpomíná. „Lidé byli úplně u vytržení, já to moc nechápal. Navíc jsem zvýšil hlavou na 2:0 a vyhráli jsme fantastickým výsledkem 5:1.“
František Komňacký
Za první vítězství jsem dostal kačení mýdlo
Nikdy jej nehrál na vrcholové úrovni, přesto František Komňacký dosáhl ve světě vrcholového fotbalu výrazných úspěchů. Jako hráč hrál nejvýše divizi, jako trenér však během své bohaté kariéry získal několik trofejí. „Nemůžu říct, že bych byl zvlášť výrazný talent, ale měl jsem něco, co mě předurčovalo k tomu, že jsem byl na hřišti určitým vůdcem nebo šéfem. A možná i to mě nakonec vedlo k tomu, že jsem se stal trenérem,“ říká k tomu.
Simona Necidová
Od kluků mě v dětství odlišovaly jenom dlouhé vlasy
Jméno Necid je díky útočníkovi pražské Slavie ve fotbale známé jméno. Už málokdo ale ví, že do míče umí skvěle kopat také jeho sličná sestra Simona, která stejně jako on obléká dres Slavie. Tedy s tou výjimkou, že zatímco Tomáš má za úkol góly střílet, ona jim má zabraňovat.