Když Radek Sňozík v deseti letech začal s fotbalem, rovnou si to namířil k trenérovi gólmanů – a branku už neopustil. Dlouholetá jednička Bohemians 1905 přesto dokázala jeden ligový gól vstřelit. „Byl první a zároveň poslední,“ vzpomíná na dávnou penaltu proti Zlínu. „Povedlo se mi to v Ďolíčku, který miluju. Navíc na bránu u kotle.“

„Jako fanoušek v Ďolíčku prožívám zápasy o dost emotivněji, než když jsem na hřišti. Člověk nemá šanci ovlivnit to. Teď už góly nedávám, akorát je dostávám ve Štěchovicích. A za Real Top Praha hrajeme systém 2-8, kdy já a Míra Bosák bráníme a zbytek útočí, takže ani tam se přes půlku moc nepouštím.

Gól je koření fotbalu. Jsem radši, když zápas skončí 5:4 pro nás, než aby to bylo 0:0. S fotbalem jsem začal relativně pozdě, protože mě k němu přivedl asi v deseti letech kamarád. Hned jsem začal chytat, protože i kamarád byl brankář. Neprošel jsem žádnými začátky v poli, ale hned se mě ujal trenér brankářů. První gól jsem tedy nevstřelil, ale dostal. (smích)

Jako brankář jsem se vždycky cpal do pole. I na trenéra jsem tlačil. Když jsme hodně vedli nebo prohrávali, zahodil jsem rukavice a šel hrát. V Tachově jsme hráli mraky přípravných zápasů s Plzní, ale první kontakt s větším fotbalem byl v Rakovníku, kam si mě vytáhl trenér Plass. To byla tehdy špička třetí ligy. Pak následoval návrat do Tachova a až potom cesta do ligy, do Příbrami.

První gól v mužské kategorii jsem vstřelil v Tachově. Začal jsem tam hodně brzo chytat divizi, to mi bylo, myslím, šestnáct let a neměl jsem nárok kopat penalty. Fungovalo ještě takové to správné mazáctví. Ale chodil jsem druhý den hrát za béčko a tam jsem měl bilanci deset zápasů a dvanáct gólů.

Na první ligový gól si vzpomínám samozřejmě velmi dobře. Byl první a zároveň poslední. Proti Zlínu. Povedlo se mi to v Ďolíčku, který miluju. Navíc na bránu u kotle a ještě proti trenérovi (Pavlu Hoftychovi), kterého mám hodně rád. Dával jsem ho Víťovi Barankovi na jeho pravou ruku, byl na 1:0. Fanoušci řvali jako tygři, jako při každém gólu, který Bohemka vstřelí. Tenkrát jsem si vyskočil, docela vysoko, jelikož v té době jsem měl ještě pořádný odraz. Ale ten zápas jsme prohráli 1:2 a tím byla radost zkažená.

První nulu jsem vychytal hned při svém druhém ligovém startu. Bylo to v Příbrami, když jsem asi v 60. minutě proti Baníku střídal Jardu Blažka za stavu 1:5. Trenér Kotrba mě svléknul a řekl, že jdu chytat. To jsem byl pos…. Já jsem ten zápas 1:0 vyhrál, ačkoliv jsme 2:5 prohráli. Ale hned na začátku nové sezony jsme hráli doma s Brnem. Nastoupil jsem od začátku, takže můj první celý zápas v lize byl s nulou.

Pro mě byl hodně důležitý poslední zápas v Ďolíčku. Hráli jsme s Kladnem a potřebovali bod, abychom nespadli. Zápas skončil 0:0 a nějaké zákroky jsem měl. Každý byl emotivní, protože pak jsme se stěhovali do Edenu. Člověk byl rozpolcený: zachránili jsme se, ale s Ďolíčkem se loučilo.

V případě exekutora penalt je moje bilance hodně pozitivní. Krásná byla za Bohemku ve druhé lize s Žižkovem. Vyhráli jsme 4:1. Oba týmy už před zápasem postoupily. My slavili do čtvrtka, Žižkov asi do středy a pak jsme o víkendu hráli fotbal. (úsměv) Byl to hezký uvolněný fotbálek a já dával na bránu u tramvaje penaltu Peťovi Bartalskému.

Mraky penalt jsem proměnil a jen pár jich nedal. Neúspěchem jsem se nenechal odradit a kopal jsem dál. Ale v případě chytacího umění je to tristní. V lize jsem chytil snad jen jednu v Českých Budějovicích. Ale bylo to hodně důležité. Za stavu 1:1 a v poslední minutě. Pepa Jindřišek mi ukázal, ať jdu na svoji levou ruku, a já tam šel. Kopal Petr Benát, chytil jsem mu ji. Po zápase jsem se Pepy ptal, zda Benáta zná, a on, že si to jen myslel. (smích) Skoro jsem ho chtěl zabít.“